11. kapitola - Úplatek
29. 7. 2007
11. kapitola - Úplatek
Jestli
mohl Krátura utéci z jezera plného neživých, byl Harry přesvědčený, že mu polapení
Mundunguse zabere nanejvýš pár hodin a v očekávání se celé ráno plížil domem.
Krátura se ovšem nevrátil ani ráno, ani odpoledne. Za soumraku se Harry cítil
odrazený a plný obav a to, že se z večeře z větší části stával plesnivý chleba,
ačkoliv se ho několikrát snažila Hermiona neúspěšně proměnit, mu nijak
nepomáhalo. Krátura se nevracel ani následujícího dne, ani dne poté.
Dva muži v pláštích se objevili venku na náměstíčku vedle domu číslo dvanáct.
„Smrtijedi, pro jistotu“, řekl Ron, když je s Harrym a Hermionou pozorovali z
oken salonu.
„Myslíš, že vědí, že jsme?“
„Nemyslím“, řekla Hermiona, ačkoliv vypadala vystrašeně.,
„Proč ale neposlali za náma Snapea ?“ „Myslíš, že zde byl a jeho jazyk byl
svázán Pošukovou kletbou?“ zeptal se Ron.
„Ano“, potvrdila Hermiona, „jinak by jim řekl, jak se dostat dovnitř. Ale možná
nás sledují, aby zjistili, co uděláme. Vědí, že Harry vlastní tento dům.“
„Jak mohou--?“ začal Harry.
„Poslední vůle kouzelníků jsou prošetřovány na Ministerstvu, vzpomínáš? Vědí,
že ti Sirius toto místo přenechal.“
Přítomnost Smrtijedů venku zvyšovala zlověstnou náladu uvnitř domu. Neslyšeli
od nikoho jediné slovo od té doby, co jim Pan Weasly poslal patrona, a z napětí
si začali povídat. Neklidný a podrážděný Ron si vypěstoval nechutný zlozvyk
hrát se zhasínadlem v kapse. To popouzelo obzvláště Hermionu, která, zatímco
byl Krátura pryč, studovala "Povídky pěvce Beedla" a neoceňovala ty
chvíle, kdy světla blikala.
„Přestaneš s tím!“ vykřikla třetího večera Kráturovy nepřítomnosti, když opět
veškeré světlo vymizelo z pokoje.
„Promiň, promiň!“ omluvil se Ron, mačkající zhasínadlo a obnovujíc světla.
„Nevím, že to dělám.“
„Dobře, nemůžeš si najít něco užitečnějšího, jak se zabavit?
„Co třeba čtení dětských příběhů?“
„Brumbál mi odkázal tu knihu, Rone, -“ „- a mně odkázal zhasínadlo, možná ho
mám používat.“
Harry, neschopný vydržet to hašteření, bez upozornění vyklouzl z pokoje směrem
dolů ze schodů do kuchyně, kterou navštěvoval, protože si byl jistý, že se
právě tam nepravděpodobněji Krátura objeví. Na půli běhu ze schodů do haly
uslyšel zaklepání na vstupní dveře, cvakání kovu a skřípání řetězu.
Každý nerv v jeho těle se napjal. Vytáhl hůlku, přesunul se více do stínu, za
vycpané hlavy skřítků a čekal.
Dveře se otevřely. Zahlédl světla z náměstíčka a postava v plášti vstoupila do
haly a zavřela za sebou dveře. Vetřelec udělal krok zpátky a Pošukův hlas se
zeptal, „Severus Snape?“
Poté se objevila prachová postava z konce haly a vyletěla k němu, zvedajíce
svoji mrtvou ruku.
„Nebyl jsem to já, kdo tě zabil, Albusi,“ řekl tichý hlas. Kletba se zhroutila:
Prachová postava zase vybouchla a bylo nemožné spatřit nově příchozího z
hustého šedého mraku. Harry namířil hůlku doprostřed mraku.
„Ani hnout!“
Zapomněl však na portrét paní Blackové. Po tomto výkřiku se záclony, kryjící
ji, roztáhly a začala ječet:
„Mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům -“
Ron a Hermiona přiběhli za rámusu dolů po schodech za Harrym, hůlky namířené
stejně jako on na neznámého muže, který nyní stál se zvednutýma rukama v hale
pod nimi.
„Nemiřte na mě těmi hůlkami, jsem to já, Remus!“
„Oh, díky bohu“, oddychla si slabě Hermiona a namířila hůlku na paní Blackovou;
s ránou se opět záclony zatáhly a udělalo se ticho. Ron také přestal mířit
hůlkou, ale Harry ne.
„Ukaž se!“ zavolal zpátky.
Lupin se přesunul dopředu, do světla, ruce stále v pozici poraženého.
„Já jsem Remus John Lupin, vlkodlak, někdy známý jako Náměsíčník, jeden ze čtyř
tvůrců Pobertova plánku, oženěný za Nymfadoru, obvykle známou jako Tonksová, a
naučil jsem tě, jak vytvořit patrona, který nabírá podobu jelena.“
„Oh, vše v pořádku“, řekl Harry a dal hůlku dolů, „Ale musel jsem to prověřit.“
„Když budu mluvit jako váš bývalý učitel obrany proti černé magii, musím
souhlasit s tím, že jsi musel. Rone, Hermiono, vy jste neměli tak rychle
uvolnit obranu.“
Rozeběhli se k němu dolů ze schodů. Zabalený v tlustém cestovním kabátu vypadal
vyčerpaně, ale potěšeně, že je vidí.
„Žádné náznaky Severuse?“ zeptal se.
„Ne“, odpověděl Harry. „Jak to jde, všichni jsou v pořádku?“
„Ano“, řekl Lupin, „ale všichni jsme sledováni. Je tu několik Smrtijedů na
náměstí tam venku-“
„My víme -“
„Musel jsem se přemístit velmi přesně na krok od dveří, abych si byl jistý, že
mě neuvidí. Nemohou vědět, že tu jste, neboť jsem si jistý, že by tam měli více
lidí; čekají všude, kde by s tebou mohlo být nějaké spojení. Pojďme dolů, je
toho tolik, co vám chci říct, a chci abyste věděli, co se stalo, když jste
opustili Doupě .“
Sestoupili do kuchyně, kde Hermiona ukázala na ohniště. Okamžitě vytryskl oheň:
dávalo to pocit přítulnosti tvrdým kamenům a lesk dlouhého dřevěného stolu.
Lupin vytáhl několik máslových ležáků zpoza pláště a všichni si sedli.
„Mohl jsem tu být už před třemi dny, ale musel sem setřást Smrtijedy, kteří mě
pronásledovali.“ začal Lupin.
„Šli jste sem přímo po svatbě?“
„Ne“, odpověděl Harry. „Hned poté jsme narazili na skupinku Smrtijedů v kavárně
na Tottenham Court Road.“
Lupin vyprskl většinu svého ležáku před sebe.
„Cože?“
Vysvětlili mu, co se seběhlo; když skončili, vypadal Lupin zděšeně.
„Ale, jak vás mohli najít tak rychle? Je nemožné sledovat někoho, kdo se
přemístí, pokud bys ho nechytil, když mizí.“
„Ale taky to moc nevypadá, že by byli v tu chvíli na procházce po Tottenham
Court Road?“ podotkl Harry.
„Mysleli jsme“, řekla Hermiona nejistě, „co když je Harry stále sledován.“
„Nemožné“, řekl Lupin.
Ron se zatvářil samolibě a Harry si zhluboka oddechl.
„Když už nic jiného, byli by si jistí, že tady Harry je, pokud by byl sledován.
Ale nenapadá mě, jak vás mohli tak rychle vystopovat na Tottenham Court Road,
zneklidňuje mě to. Opravdu hodně.“
Vypadal neklidně, tak, jak se Harry obával, ta otázka měla počkat.
„Řekni nám, co se stalo, když jsme utekli, nic jsme neslyšeli od té doby, co
nám Ronův taťka řekl, že rodina je v bezpečí.“
„Kingsley nás zachránil“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů
stihla přemístit, něž přišli.“
„Byli to Smrtijedi, nebo lidé z ministerstva?“ prohodila Hermiona.
„Směs, ale přes všechno jsou nyní totéž“, řekl Lupin.
„Byl jich zhruba tucet, ale nevěděli, že jsi tam byl, Harry. Artur slyšel
zvěst, že se snažili z Brouska vymučit místo tvého pobytu, než ho zabili.
Jestli je to pravda, tak tě neprozradil.“
Harry se podíval na Rona a Hermionu; jejich výrazy odrážely smíšený šok a vděčnost,
který cítil. Nikdy neměl Brouska moc rád, ale jestli to, co Lupin řekl, byla
pravda, tak jeho poslední čin byl pokus Harryho ochránit.
„Smrtijedi prohledali Doupě od vrchu dolů“, pokračoval Lupin. „Našli ghůla, ale
nedostali se příliš blízko – a poté ty, co zůstali, vyslýchali několik hodin.
Snažili se najít nějakou informaci o tobě, Harry, ale samozřejmě, nikdo, kdo
nebyl z Řádu, nevěděl, že jsi tam byl. Ve chvíli, kdy Smrtijedi překazili
svatbu, další Smrtijedi přepadli domy všech lidí spojených s Řádem.“
„Žádní mrtví“, dodal rychle, aby předešel otázce, „ale byli hrubí. Spálili dům
Dedala Kopála, ale jak víš, nebyl tam. A použili kletbu Cruciatus na rodinu
Tonksů. Opět – snažili se zjistit, kam jsi šel, poté, co jsi je navštívil.“
„Jsou v pořádku – očividně vyklepaní, ale jinak v přádku.“
„Smrtijedi se dostali přes všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry,
vzpomínaje na to, jak byla efektivní v tu noc, kdy naboural do Tonksovic
zahrady.
„Co by sis měl uvědomit, Harry, je to, že Smrtijedi mají plnou moc nad
Ministerstvem ve svých rukou“, řekl Lupin. “Mají moc používat krutá kouzla beze
strachu, že by byli identifikování nebo zatčeni. Rozhodli se proniknout každým
ochranným kouzlem, která jsme proti nim seslali.“
„A to se obtěžují mučit lidi, aby zjistili, kde se nachází Harry?“ zeptala se
Hermiona ostrým hlasem.
„No“, řekl Lupin. Váhal, pak vytáhl složený výtisk Denního Věštce. „Tady“, řekl
a posunul jej přes stůl k Harrymu, „dozvíš se to dřív, nebo později,
každopádně. Je to jejich výmluva, proč po tobě jít.“
Harry rozložil noviny. Veliká fotografie jeho tváře vyplňovala titulní stránku.
Přečetl si nadpis:
HLEDÁ SE KVŮLI VÝPOVĚDI O SMRTI BRUMBÁLA
Ron a Hermiona vydali rozhořčené zahučení, ale Harry nic neříkal. Odstrčil
noviny pryč, nechtěl je dále číst: Věděl, co budou říkat. Nikdo, jen ti, kteří
byli nahoře na věži, když Brumbál zemřel, věděli, kdo ho doopravdy zabil. A jak
již Rita Holoubková řekla kouzelnickému světu, Harry byl viděn, jak z toho
místa utíká chvíli po té, co Brumbál padl.
„Je mi to líto, Harry“, řekl Lupin.
„Takže Smrtijedi převzali také Denního Věštce?“ zeptala se Hermiona vztekle.
Lupin přikývl.
„Oficiální verze Brouskovy vraždy je, že rezignoval; byl nahrazen Piusem
Thicknessem, který je pod kletbou Imperius.
„Proč Voldemort neprohlásil sebe sama Ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.
Lupin se rozesmál.
„On to nepotřebuje, Rone. Fakticky je Ministrem on, ale proč by měl sedět za
stolem Ministerstva? Jeho loutka, Thicknesse, se stará o každodenní
záležitosti, nechávaje Voldemorta rozšiřovat svoji moc nad Ministerstvem.
Přirozeně, mnoho lidem došlo, co se děje: V posledních dnech se staly velmi
dramatické změny v politice Ministerstva a mnoho lidí říká, že za tím musí být
Voldemort. A to je právě to. Neodvažují se svěřit se jeden druhému, neví komu
mohou věřit; bojí se mluvit ze strachu, že jejich podezření jsou pravdivá a aby
se jejich rodiny nestaly cílem. Ano, Voldemort hraje velmi chytrou hru.
Prohlášení se za Ministra by mohlo vyprovokovat otevřenou rebelii: zbývající
maska vytvořila zmatek, nejistotu a strach.“
„A ta náhlá změna v politice Ministerstva“, řekl Harry, „zahrnuje varovat
kouzelnický svět přede mnou namísto proti Voldemortovi?“
„Je to určitě součástí“, řekl Lupin, „a je to mistrovský kousek. Teď, když je
Brumbál mrtvý, ty – chlapec jenž zůstal naživu – Byly totiž jisté symboly
sjednotit odpor proti Voldemortovi. Ale prohlášením, že máš něco společného s
Brumbálovou smrtí, Voldemort nejen vytvořil odměnu na tvoji hlavu, ale zasel
pochybnosti a strach mezi mnoho z těch, co tě bránili.“
„Mezitím, Ministerstvo začalo podnikat kroky proti lidem narozených v mudlovské
rodině.“
Lupin ukázal na Denního Věštce.
„Podívejte na stranu dvě.“
Hermiona otočila stránku se stejným výrazem nechutě, jako když se dotýkala
„Tajemství černé magie“ .
„Registrace lidí narozených v mudlovské rodině“, četla hlasitě:
„Ministerstvo kouzel se ujímá průzkumu takzvaného narození v mudlovské rodině k
lepšímu zjištění, jak se získávají magické schopnosti. Nejnovější z výzkumů,
provedených Oddělením Záhad, zjišťuje, že magické schopnosti se předávají jen
od osoby k osobě, když se kouzelníci rozmnožují. Jestliže není prokázáno, že
existují nějací kouzelničtí předci, pak takzvaní „lidé narozeni mudlům“ získali
magické schopnosti krádeží, nebo silou.
Ministerstvo je rozhodnuto vyhladit tyto uchvátitele magických schopností. A v
této záležitosti zve všechny takzvané „mudlovské šmejdy“, aby se osobně
dostavili k rozhovoru na nově stanovené Komisi pro Registraci Lidí Narozených u
Mudlů!
„Lidé nedovolí, aby se to stalo“, prohlásil Ron.
„To už se děje, Rone,“ odpověděl Lupin. „Mudlovští šmejdi“ jsou právě
navštěvováni, jak mluvíme.“
„Ale jak mohou ukrást magické schopnosti?“ zeptal se Ron.
„Vždyť je to duševní, kdyby se dala magie ukrást, nebyli by tu žádní motáci,
ne?“
„Já vím“, řekl Lupin. „Nicméně, pokud nebudeš schopen prokázat, že máš alespoň
jednoho kouzelníka v příbuzenstvu, budeš považován za toho, kdo používá magii
nelegálně a budeš muset vytrpět trest.“
Ron pohlédl na Hermionu, a pak řekl: „Co když čistokrevní odpřísáhnou, že
„mudlovský šmejd“ je součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je moje
sestřenice -“
Hermiona chytla Ronovu ruku a zmáčkla ji.
„Děkuji Rone, a já tě nenechám -“
„Nebudeš mít jinou možnost“, řekl Ron ohnivě a také ji sevřel ruku.
„Naučím tě náš rodokmen, takže budeš moct odpovědět na otázky.“
Hermiona se nejistě zasmála.
„Rone, dokud jsme na útěku s Harrym Potterem, nejhledanější osobou ve státě,
nemyslím si, že na tom záleží. Kdybych šla zpátky do školy, bylo by to jiné.“
„Co chce Voldemort udělat s Bradavicemi?“, zeptala se Lupina.
„Nyní je povinné navštěvovat školu pro každého mladého kouzelníka a čarodějku“,
odpověděl.
„To bylo oznámeno včera. Je to změna, protože to dříve nebylo povinné.
Samozřejmě, téměř každý kouzelník a čarodějka v Británii vystudovali v
Bradavicích, ale jejich rodiče měli právo je učit doma, nebo je poslat do
zahraničí, když chtěli. Takto bude mít Voldemort všechnu kouzelnickou populaci
pod svým dohledem od malička. A je to další cesta k vyplenění „mudlovských
šmejdů“, protože studentům musí být dán pokrevní rod - což znamená, že budou
muset ministerstvu prokázat, že mají v rodokmenu kouzelníka – než jim bude
dovoleno navštěvovat školu.“
Harry se cítil zhnuseně a rozzuřeně: V tuto chvíli se vzrušené, jedenáctileté
děti potí s hromadami nově koupených učebnic, netušících, že nikdy neuvidí
Bradavice, a možná že už neuvidí ani své rodiny.
„To je …. to je ….“ zamumlal, zápasící se slovy, která by vyjádřila jeho
myšlenky, ale Lupin tiše řekl:
„Já vím.“
Lupin zaváhal.
„Pochopím, když to nebudeš moci potvrdit, Harry, ale Řád má dojem, že ti
Brumbál dal úkol.“
„Dal,“ odpověděl Harry, „a Ronovi s Hermionou také – jdou se mnou“
„Můžeš se mi svěřit, co to je za úkol?“
Harry se podíval do předčasně zvrásněné tváře, lemované hustými, ale šednoucími
vlasy a přál si, aby mohl odpovědět jinak.
„Nemohu, Remusi, je mi líto. Jestliže ti to Brumbál neřekl, nemyslím si, že
mohu.“
„Myslel jsem si, že to řekneš“, řekl zklamaně vypadající Lupin. „Ale i tak bych
pro tebe mohl být užitečný. Víš, čím jsem, a co umím. Mohl bych jít s tebou a
chránit tě. Nebudeš mi muset přesně říci co děláš.“
Harry znejistěl. Byla to velmi lákavá nabídka, přemýšlel, ale nemohl si
představit, jak utajit úkol před Lupinem, když s nimi bude po celou dobu.
Hermiona vypadala v rozpacích.
„A co s Tonksovou?“ zeptala se.
„A co s ní?“ nechápal Lupin.
„No“, svraštila Hermiona čelo, „Jste přeci manželé! Jak se asi bude cítit, když
od ní s námi odejdeš?“
„Tonksová bude naprosto v bezpečí“, řekl Lupin, „Bude v domě svých rodičů.“
V Lupinově hlasu bylo něco podivného, téměř chladného. Také bylo něco
zvláštního na myšlence Tonksové, zůstávající ukryté v domě jejích rodičů; byla,
přeci, členem Řádu a, jak Harry věděl, chtěla být ve středu děje.
„Remusi“, řekla Hermiona nejistě, „je všechno v pořádku …. víš …. mezi tebou a
-“
„Vše je v pořádku, děkuji“, řekl Lupin kousavě.
Hermiona zrůžověla. Nepříjemnou a trapnou chvilku přerušil až Lupin, nadechl
se, jako by se nutil připustit něco nepříjemného,
„Tonksová bude mít dítě.“
„Úžasné!“ vyjekla Hermiona. „Výborně!“ přidal sel nadšeně Ron. „Gratuluji“,
řekl Harry.
Lupin se nuceně usmál, úsměv byl spíše grimasou, poté řekl:
„Takže … přijímáte moji nabídku? Stane se z trojice čtveřice? Nemohu uvěřit, že
by to Brumbál odsuzoval, udělal mě vaším učitelem obrany proti černé magii. A
musím vám říct, že budeme čelit kouzlům, se kterými jsme se nikdy nesetkali a
která jsme si nikdy ani nepředstavovali.“
Ron s Hermionou se podívali na Harryho.
„Jen – jen aby bylo jasno“, řekl, „chceš nechat Tonksovou v domě jejích rodičů
a jít pryč s námi?“
„Bude tam naprosto v bezpečí, budou se o ni starat“, řekl Lupin.
Mluvil na hranicích lhostejnosti:
„Harry, jsem si jistý, že James by chtěl, abych byl s tebou.“
„No“, řekl Harry pomalu, „Ale já ne. Jsem si celkem jistý, že můj otec by chtěl
vědět, proč nejsi se svým vlastním dítětem.“
Lupinova tvář se odbarvila. Teplota v kuchyni klesla o deset stupňů. Ron zíral
po místnosti, jak se snažil zapamatovat si, jak Hermioniny tikaly tam a zpátky,
mezi Harrym a Lupinem.
„Ty tomu nerozumíš“, řekl nakonec Lupin.
„Pak tedy vysvětluj“, pokračoval Harry.
Lupin polkl.
„Já – já udělal smrtelnou chybu, nemůžu... Udělal jsem to proti svému
nejlepšímu úsudku a lituji toho více, než kdy dřív.“
„Vidím“, řekl Harry, „Takže chceš ji a dítě opustit a utéci s námi?“
Lupin vyskočil na nohy, jeho židle se převrátila na zem a zíral na ně tak
divoce, že Harry, poprvé v životě, viděl stín vlka na jeho lidské tváři.
„Nerozumíš tomu, co jsem udělal mé ženě a mému nenarozenému dítěti? Nikdy jsem
si ji neměl vzít, udělat z ní vyvrhele!“ Lupin odkopl židli, kterou před tím
převrátil.
„Viděl jsi mě jen v Řádu, nebo pod ochranou Brumbála v Bradavicích.! Nevíš,
jaké to je, když se na tebe celý čarodějnický svět dívá jako na příšeru. Když
znají mé utrpení, jen stěží se mnou mluví! Nevidíš, co jsem udělal? Dokonce i
její vlastní rodina je znechucena její svatbou. Kteří rodiče chtějí, aby si
jejich jediná dcera vzala vlkodlaka? A dítě – dítě,“
Lupin popadl hrst svých vlasů; vypadal krajně nepříčetně.
„Můj druh obvykle nemívá potomky! Bude jako já, jsem o tom přesvědčený – jak si
budu moci odpustit, když jsem vědomě riskoval přenos mé formy na nevinné dítě?
A kdyby, nějakým zázrakem, nebylo jako já, tak by mělo otce, za kterého by se
vždy muselo stydět.“
„Remusi!“ zašeptala Hermiona, se slzami v očích. „Neříkej to – proč by se
nějaké dítě za tebe mělo stydět?“
„Nevím, Hermiono“, řekl Harry. „Já bych se za něj pěkně styděl,“
Harry nevěděl, kde se v něm ten vztek bere, ale protékal jím až do chodidel.
Lupin vypadal, jako by ho Harry udeřil.
„Když nový režim myslí, že „mudlovští šmejdi“ jsou špatní“, řekl Harry, „co by
udělali polovičnímu vlkodlakovi, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se
snažil ochránit moji matku a mě, a ty máš dojem, že by ti řekl, abys opustil
své dítě a šel na výpravu s námi?“
„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „To není o touze po - po nebezpečí, nebo
slávě – jak se opovažuješ navrhnout něco tak -“
„Myslím, že se cítíš trošku jako odvážlivec,“ řekl Harry, „Chceš jít v
Siriusových stopách -“
„Harry, ne!“ škemrala Hermiona, ale nadále zabodával pohled do Lupinovy
rozzuřené tváře.
„- nikdy bych tomu neuvěřil“, řekl Harry. „Muž, který mě učil jak bojovat proti
mozkomorům – zbabělec.“
Lupin vytasil svoji hůlku tak rychle, že Harry stěží dosáhl pro svoji; ozvala
se hlasitá rána, a ucítil, jak letí pozadu a když narazil do kuchyňské zdi a
sklouzl na zem, zahlédl jen konec Lupinova pláště ve dveřích.
„Remusi, Remusi, vrať se!“, křičela Hermiona, ale Remus nezareagoval.
O chvíli později slyšeli bouchnutí vstupních dveří.
„Harry!“, bědovala Hermiona. „Jak jsi mohl?“
„Bylo to snadné“, řekl Harry.
Vstal, cítil bouli na hlavě, jak narazil do zdi. Byl stále tak plný vzteku, že
se třepal.
„nedívej se na tak na mě!“, vyštěkl na Hermionu.
„Nevyjížděj na ni!“, zavrčel Ron.
„Ne – ne – nesmíte se prát!“ řekla Hermiona, a vklouzla mezi ně.
„Neměl jsi Lupinovi říkat takové věci“, řekl Ron Harrymu.
„Mělo mu to dojít“, řekl Harry.
Nesouvislé obrázky se mu honily hlavou, Sirius padající skrz závoj; Brumbál,
zlomený u zdi; záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, žadonící o slitování
…
„Rodiče“, řekl Harry, „by neměli opouštět své děti, dokud – dokud nemusejí.“
„Harry - „, řekla Hermiona, povzbudivě natahující ruku, ale on pokrčil rameny a
poodešel, dívaje se na oheň, který Hermiona vyčarovala.
Jednou mluvil s Lupinem u toho krbu, hledaje útěchu o Jamesovu a Lupin ho
utěšoval. Zdálo se mu, že před ním ve vzduchu plave Lupinova utrápená tvář.
Zaplavila ho nepříjemná vlna výčitek svědomí. Ani Ron, ani Hermiona nemluvili,
ale Harry cítil, že se za ním na sebe dívají, a tiše komunikují. Otočil se a
uviděl, jak se od sebe rychle odvracejí.
„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“
Ron ani Hermiona nemluvili, ale Harry si byl jistý, že se na sebe koukají za
jeho zádami a potichu mluví. Otočil se a spatřil, jak se rychle od sebe
odklánějí.
„Já vím, neměl jsem ho nazývat zbabělcem.“
„Ne, to jsi neměl,“ řekl ihned Ron
„Ale on jedná jako ona.“
„ Pořád to samé..“ ujala se slova Hermiona.
„Já vím“, přerušil ji Harry.
„ Ale pokud ho to přiměje se vrátit k Tonksový, bude to mít cenu, že ano?“
Nemohl zakrýt prosbu ve svém hlase. Hermiona vypadala soucitně, Ron nejistě.
Harry se podíval dolů na své nohy a myslel na svého otce. Vrátil by se James,
jak to řekl Lupin nebo by byl naštvaný, jak jeho syn napadl svoje staré
přátele? V tiché kuchyni stále přebýval šok z minulé scény a Ronovy a
Hermionini nevyslovená výtka. Denní věštec, který Lupin přinesl, stále ležel na
stole, Harryho obličej zíral na nadpis na přední straně stránky. Přešel k
Věstci, sednul si, otevřel nahodile noviny a předstíral čtení. Nevnímal slova,
jeho mysl byla stále přeplněná setkáním s Lupinem. Byl si jistý, že Ron a
Hermiona pokračovali v jejich tiché rozmluvě. Otočil hlučně na druhou stranu a
přeskočil Brumbálovo jméno. Byl to moment nebo dva předtím než si všiml
fotografie, která ukazovala rodinu.
Brumbálova rodina, zprava: Albus, Percival, držící novorozeně: Ariana, Kedra a
Aberforth.
Harryho něco upoutalo a sledoval fotografii více pozorně. Brumbálův otec,
Percival, byl velice pěkný muž s třpytícíma se očima, které byly jasně vidět i
na vybledlé staré fotografii.
Dítě, Ariana, byla o něco málo větší než bochník chleba s nevýrazným pohledem.
Matka, Kedra, měla vlasy černé jako uhel, svázané do vysokého drdolu. Její tvář
měla ostře řezané rysy.
Harry si vzpomněl na fotku domorodých Američanů, když studoval její tmavé oči,
vysoké lícní kosti a přímý nos. Albus a Aberforth měli na sobě zápasový úbor a
úplně stejné, po ramena dlouhé vlasy. Albus vypadal o několik let starší,
nicméně oba bratři si byli velice podobní, bylo to předtím, než byl Albusův nos
zlomen a předtím, než začal nosit brýle.
Rodina vypadala docela šťastně a normálně, usmívali se klidně z novin.
Dítě v Arianině ruce nejasně mávalo. Harry se podíval nad fotku a přečetl
nadpis:
„Exklusivní
výběr z novinek Biografie Albuse Brumbála napsala:
Rita Holoubková“.
Harry přemýšlel, že už mu nemůže být hůř a začal číst:
„Hrdý a namyšlený, Kedra Brumbálová nemůže zůstávat v Mould-on-the-world po
tom, co její manžel Percival byl veřejně zatčen a poslán do Azkabanu.
Proto se rozhodla odejít s rodinou a přemístit se do Godricova dolu, vesnice,
kde se později uskutečnil útěk Harry Pottera před Vy- víte – kým.
Jako Mould-on-the-world, byl Godricův důl domovem velkého počtu kouzelníků, ale
Kendra nikoho z nich neznala, byla separovaná.
Opakovaně odmítala přátelské nabídky jejích nových sousedů, za nedlouho
zapříčinila to, že jejich rodina byla osamělá.
„Zabouchla dveře před nosem, když jsem jí přišel přivítat s doma udělaným
cauldronským koláčem,“ říká Bathilda Bagshot.“
„První rok, co tady byli, jsem viděla pouze oba chlapce. Nevěděla jsem, že mají
dceru, dokud jsem v půlnočním zimním světle nesbírala plagentines, viděla jsem,
že Kendra hlídá Arianu na zahradě.“
Vypadá to, že to, že se Kendra s Arianou přestěhovala, byl vynikající nápad,
jak schovat Arianu jednou pro vždy, co pravděpodobně už dlouhá léta plánovala.
Čas byl neúprosný. Ariana stěží dosáhla 7 let, když zmizela. A 7 let je věk,
kdy se objevují magické schopnosti.
Všichni z živých potvrzují, že Ariana nikdy neměla moc magických schopností.
Vypadá to, že se Kendra rozhodla raději schovat dceru, než by jejich jméno
utrpělo tím, že porodila Motáka. Oddalováním se pryč od přátel a sousedů, kteří
věděli o existenci Ariany, bylo to nejlehčí.
Pouze málo lidí, kteří nadále věděli o Arianině existenci, drželi tajemství,
počítají i oba bratry, kteří byli naučeni od matky tuto větu:
„Moje sestra je příliš křehká na to, aby šla do školy.“
Příští týden – Albus Brumbál a Bradavice – ceny a záminky
Harry se cítil špatně.
To co si přečetl, mu nedělalo dobře. Podíval se zpět na fotografii a na
šťastnou rodinu.
Byla to pravda? Jak to může zjistit?
Chtěl jít do Godricova dolu, i přes to, že Bathilda nebude schopna s ním
mluvit. Chtěl navštívit místo, kde on a Brumbál ztratili navždy lásku. Chtěl
zavřít noviny a zeptat se na Ronův a Hermionin názor, když se ozvalo po celé
kuchyni křach.
Po prvé za tři dny Harry zapomněl na všechno okolo Krátury. Jeho myšlenky se
teď točili okolo Lupina. Pospíchal na zem, kde ležel Krátura, který vřeštěl:
„Krátura se vrátil se zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane.“
Mundungus se vydrápal ze země a sevřel hůlku, nicméně Hermiona byla rychlejší:
„ Expelliarmus!“
Mundungusova hůlka vyletěla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Mundungus se
divoce koukal ze schodů. Ron do něho šťouchnul a Mundungus spadnul na kamennou
zem s tlumeným křupnutím.
„Co, co jsem udělal? Na co si to hrajete s tímhle domácím skřítkem! Pusťte mě
domů, pusťte mě domů...!“ zakřičel.
„Nejsi v dobré pozici, abys na nás něco zkoušel,“ řekl Harry.
Položil pryč noviny, přešel kuchyni a stoupnul si k Mundungusovi, který přestal
nadávat a vypadal vystrašeně. Ron si stoupl, funěl, a pozoroval Harryho, stále
však držel hůlku směrem k Mundungusově nosu.
Mundungus smrděl cigaretovým kouřem. Jeho vlasy byly mastné a hábit potrhaný.
„Krátura se omlouvá za zpoždění s tímto zlodějem, Pane,“ zaskřehotal domácí
skřítek. „Fletcher ví, jak se vyhnout chycení, zažil již spoustu krádeží.
Nicméně, Krátura ho nakonec zahnal do kouta!“
„Udělal jsi dobrou práci, Kráturo,“ řekl Harry skloněnému skřítkovi.
„Dobře, máme na tebe pár otázek,“řekl Harry Mundungusovi, který opět zakřičel.
„Zpanikařil jsem, dobře?“ Nikdy jsem po vás nechtěl jít, žádný útok, přátelé,
nikdy jsem si nepřál vaši smrt. Vy – víte- kdo ke mně letěl, nikdo tam nechtěl
být. Řekl jsem to všude, nechtěl jsem to...
„Pro vaši informaci, nikdo z nás nezmizel,“ řekla Hermiona.
„Dobře, vy se nebojíte smrti, že ne? Ale já jsem nikdy nepředstíral, že nechci
umřít.“
„Nás nezajímá, proč jsi utekl od Pošuka Moodyho,“řekl Harry a přibližoval svojí
hůlkou k jeho vybouleným očím.
„My už víme, že jste neuvěřitelná špína.“
„Dobře a tedy, proč jsem tady? Nebo je to opět kvůli kotlíkům? Žádný jsem neukradl..tedy
ehm..“
„Nejsi tady ani kvůli kotlíkům,“řekl Harry.„
„Zmlkni a poslouchej.“
Byl to skvělý pocit, mít něco nebo někoho, kdo může odhalit trochu pravdy.
Harryho hůlka byla tak blízko Mundungusovu nosu, že se Mundungus začal šilhat.
„Tento dům jsi připravil o jednu vzácnost,“ začal Harry, ale Mundungus ho opět
přerušil.
„Sirius se nikdy nestaral o žádnou z těchto tretek..“
Ozval se divný zvuk a Krátura běžel k Mundungusovi a skočil mu na hlavu.
„Dejte ho pryč, dejte ho pryč!“křičel Mundungus.
„Kráturo ne!“zakřičel Harry.
„Ještě jednou, Pane Harry, pro štěstí?“
„Potřebujeme,aby byl při vědomí, Kráturo, ale pokud bude třeba ho trochu
zmáčknout, budeš mít tu čest,“ řekl Harry.
„Velice Vám děkuji, Pane,“ řekl Krátura a s úklonou si udržoval odstup, ale
jeho oči stále hleděli na Mundunguse.
„Připravil jsi tento dům o všechny cennosti, který jsi našel, začal Harry
znova. „Vzal jsi svazek hadrů z kuchyňské skříně. Byl tam medailon.“
Harryho rty byly náhle suché. Cítil, že Ron a Hermiona jsou také v napětí.
„Co jsi s tím udělal?“
„Proč?“ zeptal se Mundungus, “Bylo to cenné?“
„Stále to máš!“zakřičela Hermiona.
„Ne, nemá,“ řekl bystře Ron. „ On se teď zajímá, jestli si za to neměl říct
více peněz.“
„Více?“ řekl Mundungus. „To nebude tak těžké.“
„Co tím myslíš?“
„Prodával jsem to v Obrtlé ulici , ale chtěla po mně licenci v prodávání
magických artefaktů. Zatracená ženská.
„Kdo byla ta žena?“ zeptal se Harry.
„Nevím, ale někdo z ministerstva. Malá žena. Vypadala jako ropucha!“
Harry zvednul svoji hůlku, bouchnul jí Mundunguse do nosu.
„Aquamenti“ zakřičela Hermiona a pramen vody vytrysknul z její hůlky na
vystrašeného Mundunguse. Harry se podíval nahoru a viděl vystrašené obličeje
Rona a Hermiony. Jizva na jeho pravé ruce začala opět brnět. Ron se zachechtal..
Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com
gddd
(xnf, 14. 2. 2008 22:12)