Neoficiálne Preklady

17. kapitola - Bathildino tajemství

„Harry, stůj.“

„Co se děje?“

Zrovna dorazili k hrobce neznámých Abbotů.

„Někdo tu je, sleduje nás. Jsem si jistá. Tam, za tím keřem“

Oba dva stáli naprosto tiše, držíc se jeden druhého, zírali do neproniknutelné temnoty hřbitova. Harry nic neviděl.

„Určitě?“

„Viděla jsem, jak se tam něco hýbe. Přísahala bych, že jsem něco viděla…“

Odstoupila od něj, připravená kouzlit..

„Vypadáme jak mudlové,“ poukázal Harry.

„Mudlové, kteří právě pokládali kytky na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“

Harry myslel na Historii kouzel; hřbitovy měly být plné duchů; co když--?

Potom ale zaslechl šustění a uviděl jak padá malá vrstva sněhu z keře, na který Hermiona ukazovala. Duchové přeci nemůžou hýbat se sněhem.

„Je to jen kočka,“ řekl Harry po vteřině či dvou, „Nebo pták. Kdyby to byl Smrtijed, byli bychom dávno mrtví. Raději pojďme dál, a měli bychom si opět nasadit plášť.“


Cestou ze hřbitova se stále ohlíželi zpět. Harry, který se necítil tak optimisticky, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k bráně a kluzkému chodníku . Přetáhli přes sebe neviditelný plášť. Spousty hlasů nyní zpívaly vánoční koledy. Pomalu se přibližovali ke kostelu.

Na chvilku Harry zvažoval, jestli by se neměli skrýt uvnitř, ale ještě předtím, než stačil něco říct, Hermiona zamumlala, „Pojďme tudy,“ a táhla ho dolu po temné ulici vedoucí ven z vesnice, opačným směrem, než přišli dovnitř. Harry si to domyslel, protože chatrčí začalo ubývat a cesta se stáčela do otevřené přírody.

Šli tak rychle, jak se jen odvážili, kolem oken jiskřících mnohabarevnými světly, obrysy vánočních stromků prosvítaly skrz závěsy..

„Jak najdeme Bathildin dům?“ zeptala se Hermiona, která se jemně chvěla a nepřestávala se otáčet přes rameno. „Harry? Co si myslíš? Harry?“

Zatahala ho za ruku, ale Harry nedával pozor. Díval se dopředu na temnou masu stojící v poslední řadě domů. Hned nato se rozeběhl, táhnouc Hermionu za sebou tak prudce, že se klouzala po zmrzlém chodníku.

„Harry --“

„Podívej ... Podívej na to, Hermiono ...“

„Já ... oh!“

Viděl to; Fedeliovo zaklínadlo muselo padnout spolu s Jamesem a Lily. Živý plot rostl nekontrolovaně 16 let, od té doby, co Hagrid odnesl Harryho ze suti, která ležela rozházená mezi trávou sahající až po pás. Většina domů pořád stála, nicméně byla celá porostlá temným břečtanem a pokrytá sněhem, ale pravá strana nejvyššího podlaží byla úplně zničená, Harry si byl jistý, že to bylo to místo, kde se kletba obrátila proti Voldemortovi . On a Hermiona stáli u brány s pohledem nahoru na zříceninu, která kdysi musela vypadat stejně, jako domky roztroušené okolo.

„Nechápu, proč to nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.

„Možná to nelze opravit,“ odpověděl Harry. „Možná je to jak zranění způsobené černou magií.. Nemůžeš jej vyléčit.“

Vysunul ruku zpod pláště, uchopil zasněženou rezavou bránu, nechtěl jí otevřít, chtěl se jen prostě dotknout domu.

„Nechystáš se jít dovnitř, že ne? Vypadá to nebezpečně, mohlo by -- oh, Harry, podívej!“

Vypadalo to, že to způsobil jeho dotyk. Znak se zvedl ze země přímo před nimi, zvedl se jako nějaký bizardní rychle rostoucí výtvor tvořený z plevele a dřeva, a zlatými písmeny bylo na dřevě napsáno:

Na tomto místě, v noci 31 října 1981,
Lily a James Potterovi ztratili své životy.
Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.

A všude kolem úhledně napsaných slov, všude okolo byli vyškrábané vzkazy od kouzelníků, kteří přišli navštívit místo, odkud ´Chlapec který přežil´, unikl.
Někteří se jen podepsali věčným inkoustem; ostatní vyřezali do dřeva své iniciály, další zde napsali své zprávy. Nejnovější z nich, zářící jasně oproti 16 let starým kouzelnickým grafitům, všechny říkaly podobnou věc.

Hodně štěstí, Harry, kdekoli jsi.
Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život Harry Pottere.

„Neměli psát na tu značku!“ řekla Hermiona, rozzuřeně.

Ale Harry se na ní podíval.

„Je to skvělé. Jsem za to rád. Já ...“

Najednou přestal mluvit. Zachumlaná postava kulhala po cestě k nim, osvícená světly ze vzdáleného náměstí. Harry myslel, i když to bylo těžké posoudit, že postava byla žena. Hýbala se pomalu, pravděpodobně vystrašená z uklouznutí na ledovaté cestě. Její shrbení, její chvějící se chůze,to vše připisovalo jejímu extrémnímu věku. Pozorovali jí v tichosti jak se přibližovala. Harry čekal, aby viděl, zda nezajde dovnitř jedné z chat, kolem kterých procházela, ale instinkt mu říkal, že ne. A nakonec se zastavila pár metrů od nich, jednoduše stála, tam uprostřed zmrzlé silnice, otočená tváří k nim.

Nepotřeboval, aby ho Hermiona štípla do ruky. Byla tu šance, že ta žena je mudla : Stála tam a koukala na dům, který pro ni vlastně mohl být úplně neviditelný, pokud nebyla čarodějka. I kdyby předpokládali, že to je čarodějka, nicméně, to bylo divné chování, jít ven, do studené noci, a jen koukat na starou ruinu. Podle pravidel normální magie, zatím, neměla by aspoň vidět Hermionu a jeho. Nicméně, Harry měl divný pocit, že ví, že tam jsou, a také kdo jsou. Zrovna když došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku a lákala je k sobě..

Hermiona se pod pláštěm přitiskla k Harrymu, svojí ruku pevně sevřenou v jeho.

„Jak to ví?“

Harry zakroutil hlavou. Žena zamávala znovu, víc důrazně. Harry si pomyslel na mnoho důvodů, proč by na vábení neměl reagovat, ale jeho podezření, že ví kdo je a jak tam stáli proti sobě na vylidněné ulici, rostlo každou chvílí.

Bylo možné, že by tu na ně čekala celé ty měsíce? Že by jí Brumbál řekl, aby čekala, a že Harry nakonec přijde? Nebo to byla ona, kdo se skrývala ve stínech na hřbitově a sledovala je až na toto místo? Už jen schopnost vidět je jí dávala vzezření Brumbálovy síly, se kterou se nikdy předtím nesetkali.

Nakonec Harry promluvil, což způsobilo, že Hermiona zalapala po dechu a nadskočila.

„Jste Bathilda?“

Zachumlaná postava přikývla a znovu jim pokynula, aby ji následovali.

Pod pláštěm se Harry a Hermiona podívali jeden na druhého. Harry nadzvedl obočí;
a Hermiona mu malinko, nervózně přikývla.

Vyšli dopředu směrem k ženě , jakmile to udělali, otočila se a kulhala zpět po cestě, po které přišla. Minuli několik domů, než se zastavila u brány. Následovali ji po cestě nahoru, prošli skrz zahradu pomalu stejně zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili. Chvilku stála před hlavními dveřmi a pohrávala si s klíči v ruce, poté otevřela a ustoupila, aby mohli projít..

Hrozně páchla, nebo možná páchl ten dům; Harry pokrčil nos, jak se za ní plížili a sundal ze sebe plášť. Teď, když stál vedle ní, uvědomil si, jak je vlastně malá.
Ohnutá věkem, sotva dosáhla velikostí k jeho prsům.


Zavřela za nimi dveře. I proti oloupané malbě na stěnách bylo vidět, že má skvrnité promodralé ruce. Otočila se a zírala do Harryho tváře. Měla zakalené oči zapadlé v záhybech průhledné kůže a celá její tvář byla pokrytá skvrnami od prasklých žilek a pigmentových znamének. Harry přemýšlel, jestli se jí může ukázat – i kdyby to udělal, to co uvidí bude vousatý mudla, jehož podobu právě měl.

Pach prachu, nepraných šatů a oschlého jídla zesílil ve chvíli, kdy si sundala černý, moly prožraný šátek odhalujíc tak svou hlavu pokrytou čistě bílými vlasy skrze které jasně prosvítala holá kůže.

„Bathildo?“ zopakoval Harry.

Znovu přikývla. Harry si uvědomil přítomnost medailonu na hrudi. Zdálo se mu, že se to, co uvnitř tiká, či bije, náhle probudilo. Cítil přes chladný kov, jak pulsuje. Vědělo to, mohlo by to cítit, že věc, která ho zničí, je blízko?

Bathilda se kolem nich prošourala, odtlačila Hermionu stranou tak silně, jako by ji vůbec nezaregistrovala a zmizela v čemsi, co vypadalo jako obývací pokoj.

„Harry, nejsem si tímhle úplně jistá,“ těžce dýchala Hermiona.

„Podívej, jak je maličká. Myslím, že když budeme muset, přemůžeme ji,“ řekl Harry. „Poslyš, měl jsem ti říct, že není tak úplně při smyslech. Muriel jí říkala „Senilka.“

„Pojď!“ zavolala Bathilda z vedlejšího pokoje.

„Hermiona nadskočila a stiskla Harryho ruku.

„To je v pořádku,“ řekl Harry jistě a vyrazil první směrem do obývacího pokoje.

Bathilda klopýtala dokola a rozsvěcela svíčky, ale stále byla tma. Ta však nezakryla spoustu špíny – silná vrstva prachu jim vířila pod nohama a Harry ucítil vedle vlhkého a plesnivého zápachu ještě něco horšího, cosi jako zkažené maso. Přemýšlel, kdy naposled byl někdo uvnitř Bathildina domu zkontrolovat, jak se jí vede. Zdálo se, jakoby už zapomněla, že umí čarovat, mimo jiné proto, že svíčky zapalovala ručně a její dlouhá manžeta každou chvílí hrozila, že také vzplane.

„Já to udělám,“ navrhl jí Harry a vzal si od ní sirky.

Stála a pozorovala ho, jak rozsvěcí zbytek svíček nejistě rozestavěných na hromadách knih či podložené prasklými, děravými hrnky okolo celé místnosti.

Poslední kus nábytku, na který Harry umístil svíčku, byla truhlice s vypouklým čelem plná zásuvek, ve kterých ležely spousty fotografií. Když se plamínek rozhořel, jeho odraz se mihotal na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Uviděl na nich také několik maličkých pohybů. Zatímco Bathilda bojovala s poleny, aby rozdělala oheň, zamumlal „Tergeo!“

Prach z fotografií zmizel a on najednou uviděl, že víc jak půl tuctu jich v největším a nejzdobnějším rámu chybí. Bathilda nebo někdo jiný je vyndal. Potom jeho pohled upoutala jedna z fotografií téměř úplně vzadu a rychle ji chytil.

Byl to ten zlatovlasý, sympatický zlodějíček, mladík, kterého viděl dřepět na Gregorovitchově parapetu. Lenivě se na Harryho usmíval ze stříbrného rámečku a jemu okamžitě došlo, kde ho před tím viděl – Život a lži Albuse Brumbála – stál tam ruku v ruce s mladým Brumbálem a tím se vysvětlovalo, kde je teď zbytek fotografií – v knize Rity Holoubkové.

„Paní...slečno...Bagshotová?“ řekl a jeho hlas se lehce třásl. „Kdo to je?“

Bathilda stála uprostřed pokoje a sledovala, jak Hermiona místo ní zapaluje oheň.

„Slečno Bagshotová?“ opakoval Harry a postoupil s fotkou víc do světla vyzařujícímu teď z krbu.

Bathilda se podívala za jeho hlasem a viteál na hrudi se rozbušil o něco rychleji.

„Kdo je ten muž?“ zeptal se jí Harry a podával jí fotografii.

Vážně se na ni podívala, potom zase na něj.

„Víte, kdo to je?“ opakoval Harry mnohem pomaleji a hlasitěji, než obvykle. „Ten muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“

Bathilda se zatvářila značně neurčitě. Harry cítil obrovské zklamání. Jak Rita Holoubková odemkla její paměť?

„Kdo je ten muž?“ opakoval hlasitě.

„Harry, co děláš?“ zeptala se Hermiona.

„Ten obrázek. Hermiono, je to ten zloděj, který kradl u Gregorovitche! Prosím!“ řekl zase směrem k Bathildě. „Kdo je to?“

Ale ona na něj jenom zírala.

„Proč jste chtěla, abychom šli s vámi, paní...slečno Bagshotová?“ zeptala se Hermiona a zvýšila hlas. „Chtěla jste nám něco říct?“

Aniž by dala najevo, že Hermionu vůbec slyšela, postoupila Bathilda o něco blíže k Harrymu. S lehkým kývnutím hlavy se podívala zpět do předsíně.

„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se.

Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.

„No dobře,“ řekla Hermiona, „jdeme.“

Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.

„Chce, abych šel s ní. Sám.“

„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.

„Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?“
„Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?“

„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. „Myslím, že ano.“

„Tak dobře, ale pospěš si, Harry.“

„Veďte mě,“ řekl Harry Bathildě.

Zdálo se, že rozuměla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby jí trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně. Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.

Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.

Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.

„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.

Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.

„Ty jsi Potter?“ zašeptala.

„Ano, jsem.“

Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. „Máte pro mě něco?“ zopakoval znovu Harry.

V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: „Chyťte ho!“

Zakymácel se. Temná páchnoucí místnost se kolem něj jakoby znovu uzavřela. Nevěděl, co se právě stalo.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.

„Tady, zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přecpaného nočního stolku pod oknem.

Tentokrát ho nevedla. Harry stál mezi ní a neustlanou postelí, svou hůlku držel ve výšce. Nechtěl se k ní otočit zády.

„Co to je?“ zeptal se, když došel ke stolku, ne kterém byla navršená hromada čehosi, co vypadalo a bylo cítit jako špinavé prádlo.

„Tam,“ řekla ukazujíc na beztvarou hromadu.

V momentě, kdy odvrátil pohled směrem k neupravené kupě prádla, aby v ní uviděl jílec meče, koutkem oka zahlédl, jak se zvláštně pohnula. Lekl se a ve chvíli, kdy se otočil zpět, zachvátila ho hrůza, když uviděl padat její bezvládné staré tělo a na místě, kdy byl před tím její krk, vylézal teď obrovský had.

Než stačil pozvednout svou hůlku, had zaútočil. Síla, kterou kousnul do jeho předloktí vymrštila hůlku ke stropu, jejíž světlo ozářilo místnost kolem dokola a poté zhasla. Silný úder do bránice mu vyrazil dech. Spadl pozadu na noční stolek do hromady odporného prádla...

Odvalil se stranou a těsně se vyhnul hadovu ocasu, který pročísl vzduch nad stolkem v místě, kde stál jen chvíli před tím. Zasypaly ho úlomky skla a dopadl na podlahu. Zezdola zaslechl Hermionino volání: „Harry?“

Nemohl popadnout dech, aby zavolal zpátky. V tom ho těžká hladká hmota přitlačila k zemi a on cítil, jak přes něj klouže – svalnatá a silná.

„Ne!“ lapal po dechu přimáčknutý k zemi.

„Ano!“ zašeptal hadí hlas, „Je konecccc,...“

„Accio, Accio hůlka...“

Ale nic se nestalo a Harry potřeboval své ruce, aby se pokusil odtlačit hada, který se ovíjel kolem jeho těla a vytlačoval z něho vzduch. Viteál se mu zarýval přímo do jeho hrudi. Kus, životem pulsujícího ledového kovu teď bil jen centimetry od jeho vlastního zběsile bušícího srdce a jeho hlava se zaplavovala chladem, bílým světlem, které všechno mazalo. Vlastní tonoucí dech, vzdálené kroky, vše odcházelo...

Kovové srdce bušilo vně jeho hrudi a najednou letěl, triumfálně letěl bez toho, že by potřeboval koště nebo testrála....

Náhle ho cosi vrátilo do odporně páchnoucí temnoty. Naginy ho pustil. Vydrápal se z jeho sevření a uviděl hadův obrys ve světle odpočívadla. Had udeřil a Hermiona s výkřikem odskočila. Její kletba minula a zasáhla okno, které se roztříštilo. Ledový vzduch naplnil místnost ve chvíli, kdy Harry sehnul hlavu, aby se vyhnul další sprše skleněných úlomků a on na něco došlápl – jeho hůlka...

Sehnul se a chytil jí, ale místnost byla zaplněná hadem, který mlátil ocasem kolem sebe.

Hermiona nebyla vidět a na chvíli Harry pomyslel na nejhorší. Ale v tom se ozvala hlasitá rána a záblesk červeného světla. Had vyletěl do vzduchu a silně udeřil Harryho do tváře, jak smyčka za smyčkou stoupala ke stropu. Harry pozvedl svou hůlku, ale ve chvíli, kdy tak učinil, jeho jizva vzplála tak silně, jak se mu to nestalo už celé roky.

„Přichází, Hermiono! Jde sem!“

Společně s jeho výkřikem dopadl had s divokým sykotem na zem. Rozpoutal se zmatek. Had rozmačkal poličky na zdi a čínský porcelán se rozletěl po celé místnosti. Harry skočil za postel a uviděl tmavý obrys Hermiony.

Vykřikla leknutím, když jí zatáhl pozpátku kolem postele. Had znovu zaútočil, ale Harry věděl, že to horší, než je had, teprve přichází. Možná už stojí u branky – jeho hlava jakoby se chtěla rozskočit bolestí jeho jizvy...

Had udělal výpad přesně ve chvíli, kdy odskočil pryč i s Hermionou, kterou táhnul sebou.

Hermiona vykřikla „Confringo!“ a její kletba proletěla místností, rozbila zrcadlo a odrazila se zpět k nim. Nekontrolovaně létala mezi stropem a podlahou. Harry ucítil, jak se otřela o jeho ruku a lehce mu jí sežehla.

Sklo ho pořezalo na tváři, když táhnul Hermionu za sebou. Vyskočil na postel, odtud na rozbitý noční stolek a proskočil oknem přímo ven, do prázdna. Její výkřik se rozlehl nocí, když padali vzduchem...

Pak se jeho jizva rozletěla a byl Voldemortem běžícím skrz zapáchající koupelnu. Jeho dlouhé bílé ruce se opřely o okenní římsu, když zahlédl onoho plešatého muže a malou ženu jak se roztočili a zmizeli. Jeho výkřik plný hněvu se smísil s křikem dívky, jehož ozvěna se nesla přes potemnělé zahrady až ke kostelním zvonům, znějícím na oslavu Štědrého dne.

Jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že se to mohlo stát tady, kde už se to stalo předtím… tady, na dohled od domu, kde se kdysi dávno téměř dozvěděl, co to znamená zemřít… zemřít… ta bolest byla tak strašlivá… rvala ho z jeho vlastního těla… Kdyby ale neměl tělo, proč ho tak strašlivě bolela hlava, kdyby byl mrtvý, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla by bolest po smrti přestat, neměla by snad…

Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve který nevěřily. On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…

„Hezký kostým, pane.“

Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…

Podíval se do další, temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…

Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…

Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…

Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila ji na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…

„Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!“

Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…

„Avada Kedavra!“

Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…

Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…

Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…

Dveře, zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi, rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.

„Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!“

„Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned.“

„Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…“

„Tohle je mé poslední varování…“

„Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…“

„Ustup. Ustup, holko!“

Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější je zabít všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.

Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…

A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...

„Ne“, zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …

„Ne...“ A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …

„Ne...“

„Harry, vše je v pořádku, jsi v pořádku!“

Sešel dolů a vzal starou fotografii. Byl na ní ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal...

„Ne, nedostaneš to… nedostaneš…

„Harry, jsi v pořádku, vzbuď se, vzbuď se!“

Byl Harrym, ne Voldemortem... a ta věc, která šustila nebyla hadem... Otevřel oči.

„Harry“, zašeptala Hermiona. „Cítíš se v – v pořádku?“

„Jo“, zalhal.

Byl ve stanu, ležel na jedné z nižších paland pod hromadou přikrývek. Začínalo svítat a měkké světlo prosvítalo plátěným stropem. Byl promočený potem; cítil to na polštářích a přikrývkách.

„Museli jsme pryč.“

„Ano“, řekl Hermioně.

„Musela jsem použít Vznášecí kouzlo, abych tě dostala na palandu. Nemohla jsem tě uzvednou. Byls....No, nebyls zrovna....“ Pod svýma hnědýma očima měla fialové fleky a všiml si malé houbičky v její ruce: Celou tu dobu mu utírala obličej. „Byl jsi nemocný“, dokončila. „Dost nemocný.“

„Kolik času uběhlo od té doby, kdy jsme to tam opustili?“

„Před hodinami. Už je skoro ráno.“

„A co se mnou bylo? Byl jsem v bezvědomí?“

„Ne tak docela“, řekla Hermiona znepokojeně. „Křičel jsi a sténal a … a prostě...“, dodala hlasem, který se zdál Harrymu rozpačitý.

Co dělal? Řval kletby jako Voldemort, plakal jako dítě v kolébce?

„Nemohla jsem z tebe dostat ten viteál“, řekla Hermiona, a věděl, že chce změnit téma rozhovoru.
„Byl zaražený do tvé hrudi. Budeš tam mít otisk;je mi líto, ale musela jsem použít Oddělovací kouzlo, abych to odstranila. Had tě také udeřil, ale vyčistila jsem ti ránu a dala na ní nějaké bylinky...“
Sundal si zpocené tričko a podíval se. Nad jeho srdcem byl rudý ovál, kde ho medailon spálil. Také uviděl napůl vyléčené rány na předloktí.

„Kam jsi dala ten viteál?“

„Do mojí tašky. Myslím, že bychom ho tam měli nějakou dobu nechat.“

Lehl si zpátky na polštáře a díval se do její zšedlé, ztrhané tváře.

„Neměli jsme vůbec do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Promiň Hermiono.“

„Není to tvoje chyba. Chtěla jsem tam jít také; opravdu jsem si myslela, že ti tam Brumbál ten meč nechal.“

„Jo, no … tak to jsme se spletli, že?“

„Co se tam stalo? Co se stalo, když tě vzala nahoru po schodech? Skrýval se tam ten had někde? Vylezl odněkud, zabil ji a zaútočil na tebe?“

„Ne.“ řekl. „Ona byla ten had...tedy ten had byl jí...“

„C-cože?“

Zavřel oči. Stále na sobě cítil zápach Bathildina domu; odporně mu to připomínalo události, které se staly.

„Bathilda už musela být nějakou chvíli mrtvá. Ten had byl... byl v ní. Ty-víš-kdo ho tam nastražil, aby čekal. Měla jsi pravdu. Věděl, že se vrátím.“

„Ten had byl v ní?“ Opět otevřel oči. Hermiona vypadala tak, jako by se jí obracel žaludek.

„Lupin říkal, že se setkáme s kouzly, o kterých se nám nikdy ani nesnilo.“ řekl Harry.

„Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadím jazykem a já jsem si to neuvědomil, protože jsem jí samozřejmě rozuměl. Jak jsme se dostali nahoru, poslal ten had zprávu Ty-víš-komu, slyšel jsem, jak se to stalo, to ve své hlavě, cítil jsem, jak je překvapený, řekl mu, aby mě tam pozdržel... a pak...“

Vzpomněl si, jak had vylezl z Bathildina krku: Hermiona nepotřebovala znát detaily.

„Změnila se, změnila se v hada a zaútočila.“

Pohlédl na své rány.

„Nemělo mě to zabít, jen mě to tam mělo udržet, než přijde Ty-víš-kdo. Kdyby se rozhodl toho hada zabít, stálo by to za to všechno....“ S bolestí u srdce se posadil a odhodil přikrývky.

„Harry, ne, myslím, že bys měl odpočívat.“

„Ne, ty jsi ten, kdo si potřebuje odpočinout. Bez urážky, ale vypadáš strašně. Já jsem v pořádku, vezmu si na nějakou dobu hlídku. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a jen na něj pohlédla.

„Kde je moje hůlka, Hermiono?“

Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.

„Harry ...“

„Kde je moje hůlka?“

Natáhla se pod postel a vytáhla ji před něj.

Hůlka byla téměř na dva kusy, u sebe ji drželo jen Fénixovo pírko. Dřevo bylo úplně roztříštěné. Harry ji vzal do ruky, jako by to byl živý tvor, který utrpěl vážné zranění. Nemohl pořádně přemýšlet: Vše se rozmazalo v panice a strachu. Obrátil se s žádostí na Hermionu.

„Oprav ji, prosím.“

„Harry, nemyslím si, že když je takto zlomená --“

„Prosím, Hermiono, zkus to!“

„R-Reparo.“

Hůlka se spojila dohromady. Harry ji zvedl.

„Lumos!“

Hůlka slabě zaprskala. Vyšel ven a namířil na Hermionu.

„ Expelliarmus!“

Hermionina hůlka sebou trošičku trhla, ale nevyletěla jí z ruky.

Tento pokus o kouzlení byl na Harryho hůlku příliš moc a opět se rozpadla na dvě části. Zděšeně na ni hleděl a nemohl vstřebat to, co právě teď viděl...hůlka toho před tím tolik přežila...

„Harry.“

Hermiona zašeptala tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Je mi to tak líto. Myslím, že jsem to způsobila já. Když jsme utíkali, had šel za námi, tak jsem seslala Výbušnou kletbu a ta se odrážela po všem a nějak musela – musela zasáhnout --“

„Byla to nehoda“, řekl mechanicky Harry.

Cítil se prázdně, šokovaně.

„Najdeme – najdeme způsob, jak ji opravit.“

„Harry, nemyslím si, že se nám to podaří“, řekla Hermiona a slzy jí stékaly po tváři. „Vzpomínáš … vzpomínáš si na Rona? Jak si, když jste nabourali autem, zlomil hůlku? Nikdy už nebyla tou samou, musel si sehnat novou.“

Harry přemýšlel o Ollivanderovi, uneseném a hlídaném Voldemortem a o mrtvém Gregorovitchovi. Jak si měl sehnat hůlku?

„No“, řekl neupřímným, fakta konstatujícím hlasem „no, budu si teď muset půjčit tvoji. Když budu na hlídce.“

S tváří, smočenou slzami, mu podala svoji hůlku a zanechal ji sedět na posteli a netoužil po ničem jiném, než aby se od ní dostal co nejdál.

Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com