18. kapitola - Život a lži Albuse Brumbála
18. kapitola - Život a lži Albuse
Brumbála
Vycházelo
slunce: čisté, bezbarvé nesmírno oblohy rozprostřené nad ním, lhostejné k němu
a jeho utrpení. Harry se posadil ve vchodu do stanu a zhluboka se nadechl
čistého vzduchu. Pouhý fakt, že byl naživu a že mohl pozorovat slunce,
vycházející nad jiskřivými zasněženými kopci, by jindy byl tou nejcennější věcí
na světě; teď to ale nedokázal ocenit. Všechny smysly měl zjitřené kvůli
pohromě, kterou pro něj byla ztráta hůlky. Přelétl pohledem po údolí pokrytém
sněhem, zatímco se k němu skrz jiskrné ticho neslo vzdálené zvonění kostelních
zvonů.
Aniž
si to uvědomoval, zatínal si prsty do paží, jak se snažil vzdorovat fyzické
bolesti. Krev už mu tekla vícekrát, než byl schopen spočítat; jednou přišel v
pravé paži o všechny kosti; během této výpravy stihl získat jizvy na hrudi a
předloktí, které se tak připojily k těm starým na ruce a na čele, ale nikdy -
až do teď - se necítil tak oslabený, zranitelný a obnažený, jako v této chvíli,
kdy přišel o svůj nejsilnější kouzelnický předmět. Přesně věděl, co by mu řekla
Hermiona, kdyby se jí něco z toho snažil vyjádřit: hůlka je jen stejně silná,
jako čaroděj. Ale nebyla to pravda, jeho případ byl jiný. Nevnímala špičku
hůlky jako jehlu kompasu a z její hůlky samy od sebe nešlehaly zlaté plameny na
nepřátele. Přišel o ochranu, kterou měl díky dvěma stejným jádrům, a teď, když
byla pryč, si uvědomil, jak moc na ni spoléhal.
Vyndal
z kapsy kusy zlomené hůlky a aniž by se na ně díval, zastrčil je do Hagridova
váčku, který se mu houpal na krku. Váček teď už byl natolik přecpaný zničenými
a nepoužitelnými věcmi, že už nebyl schopen pojmout cokoliv jiného. Skrz kůži
nahmaral starou zlatonku a na chvilku musel potlačit pokušení vytáhnout ji ven
a zahodit. Nesrozumitelná, neužitečná, k ničemu, stejně jako všechno, co po
sobě Brumbál zanechal...
Vztek
na Brumbála ho zaplavil jako žhnoucí láva, spalující ho zevnitř a vytlačující
ven všechny ostatní emoce. Přes všechnu beznaděj pevně věřili, že v Godrikově
Dole naleznou odpovědi, přesvědčeni o tom, že se mají vrátit, že to všechno
byla součást tajného plánu, který jim Brumbál zanechal; ale nenašli žádnou
mapu, ani plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě, zápasit s neznámými a
netušenými hrůzami, samotné a bez pomoci; nic se nevysvětlilo, neobjasnilo,
neměli žádný meč a jako by toho nebylo dost, Harry neměl hůlku. A ještě k tomu
ztratil fotografii zloděje, takže pro Voldemorta bude nyní bezpochyby
jednoduché zjistit, kde je...
Voldemort
měl teď všechny informace...
„Harry?“
Harmiona
vypadala tak zděšeně, že by ji mohl proklít její vlastní hůlkou. S obličejem
pokrytým slzami se skrčila vedle něj; v ruce se jí třásly dva hrnky čaje a pod
paží svírala něco objemného.
„Díky,“
řekl, když si vzal jeden z hrnků.
„Budeš
se zlobit, když na tebe budu mluvit?“
„Ne,“
odpověděl, protože jí nechtěl ublížit.
„Harry,
chtěl jsi vědět, kdo byl ten muž na obrázku. No... mám tu knihu.“
Ostýchavě
mu do klína položila kopii Života a lží Albuse Brumbála.
„Kde
– jak...?“
„Byla
v Batyldině obýváku, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle
poznámka.“
Hermiona
přečetla několik řádků ostrého, jedovatě zeleného písma.
„'Drahá
Tyldo, děkuji ti za pomoc. Zde je kopie knihy, doufám, že se ti bude líbit.
Řeklas mi všechno, i když si to nepamatuješ. Rita.' Myslím, že jí musela
přijít ještě v době, kdy byla naživu, ale nejspíš nebyla ve stavu, kdy by si ji
byla schopná přečíst...?“
„Ano,
tak to asi bylo.“
Harry
se podíval dolů na Brumbálovu tvář a pocítil vlnu krutého uspokojení; teď bude
o Brumbálovi vědět všechno, všechny věci, které Brumbál nikdy nepovažoval za
podstatné mu sdělit, bude je vědět, ať už by se to Brumbálovi líbilo, nebo ne.
„Pořád
se na mě zlobíš, viď?“ řekla Hermiona; Harry k ní vzhlédl a spatřil, jak jí z
očí stékají slzy. Uvědomil si, že se mu vztek musel zračit ve tváři.
„Ne,“
řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Pokoušela ses nás odtamtud
dostat živé – a byla jsi fantastická. Byl bych už mrtvý, kdybys tam se mnou
nebyla.“
Pokusil
se oplatit jí její vodnatý úsměv a obrátil svou pozornost ke knize. Měla tuhý
hřbet, očividně nebyla nikdy předtím otevřena. Listoval stránkami a hledal
fotografie. Skoro okamžitě našel tu, kterou hledal: mladého Brumbála a jeho
pohledného společníka, oba řvoucí smíchy nad nějakým dlouho zapomenutým vtipem.
Sklouzl očima k popisku.
Albus
Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.
Harry
zůstal zírat na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval
se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela nad tím jménem a její výraz
vystřídalo zděšení, jak nemohla uvěřit svým očím. Pomalu se podívala na
Harryho.
„Grindelwald!“
Ignoroval
zbytek fotografií a prohledával okolní stránky, snažíc se najít zmínku o tom
osudovém jménu. Brzy něco našel a dychtivě se začetl, bohužel se ale ztratil;
musel se vrátit zpět, aby to celé dávalo smysl. Nakonec se dostal na začátek
kapitoly nazvané 'Více a více dobra'. Spolu s Hermionou začal číst.
S
blížícími se osmnáctinami Brumbál opustil Bradavice s velkou slávou – premiant,
prefekt, vítěz Soutěže Barnabuse Finkleyho ve vyjímečném kouzlení, zástupce
britské mládeže pro Starostolec, vítěz zlaté medaile za převratný příspěvek na
Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Brumbál dále zamýšlel vydat se
na toulku světem se svým přítelem Elfiasem 'Psím dechem' Dóžem, přihlouplým,
ale oddaným patolízalem, kterého nabral ve škole.
Dva
mladí muži se ubytovali v Děravém kotli v Londýně, kde se připravovali na cestu
do Řecka, která je čekala následujícího rána, když přiletěla sova, nesoucí
novinku o smrti Brumbálovy matky. 'Psí dech' Dóže, který odmítnul rozhovor pro
tuto knihu, podal veřejnosti svou vlastní sentimentální verzi následujících
událostí. Předkládá Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo
rozhodnutí vzdát se výpravy jako akt vznešeného sebeobětování.
Brumbál
se samozřejmě ihned vrátil do Godrikova Dolu, údajně proto, aby se 'postaral' o
svého mladšího bratra a sestru. Ale kolik péče jim věnoval doopravdy?
„Bylo
to pěkné kvítko, ten Aberforth,“ řekla nám Enid Zasmrádlá, jejíž rodina tehdy
žila na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, mohli byste ho omlouvat -
s takovými rodiči, jaké měl... ale házel po mně kozí hnůj. Nemyslím si, že by z
něj Albus byl nějak unešený. Koneckonců, nikdy jsem je neviděla spolu.“
Co
tedy Albus dělal, když neutěšoval svého malého bratra? Odpovědí se zdá být
pokračující věznění jeho sestry. I přesto, že její první věznitelka zemřela,
stav Ariany Brumbálové nedoznal žádných změn. Její samotná existence byla známa
jen několika málo lidem, kteří, jako například 'Psí dech' Dóže, byli odkázáni
na historku o jejím 'chatrném zdraví'.
Další
z takto jednoduše odbytých rodinných přátel byla Batylda Bagshotová (pozn.
překl.: to bych nejraději přeložil – Pytlostřelová – když už se překládají ta
jména... ale v originále je Bagshotová, takže tak, no.), slavná kouzelnická
historička, která žila v Godrikově Dole po mnoho let. Když Batylda chtěla
Kendru, jakožto novou sousedku, přivítat, byla samozřejmě hrubě odmítnuta. O
několik let později, jsouc nadšena Albusovým článkem v Moderním přeměňování,
poslala Brumbálovi sovu. Tento počáteční kontakt nakonec vedl ke obeznámení se
s celou Brumbálovic rodinou. Na sklonku Kendřina života byla Batylda jedinou
osobou v Godrikově Dole, která s ní směla mluvit.
Bohužel,
duchaplnost, kterou Batylda překypovala za svého mládí, již byla utlumena. Oheň
hoří, ale v kotlíku prázdno, jak mi sdělil Ivor Moulovatý, nebo, jak mnohem
trefněji říká Enid Zasmrádlá, „Je praštěná jak veverčí bobek.“ Každopádně,
kombinace reportérských technik, založených na osvědčeném systému 'pokus-omyl',
mi umožnily extrahovat dostatek faktů na pospojování celého skandálního
příběhu.
Jako
zbytek kouzelnického světa přisoudila Batylda předčasnou Kendřinu smrt selhání
kouzla, tedy historce, kterou v pozdějších letech opakovali Albus s
Aberforthem. Bathylda také papouškovala tvrzení o Arianě – nazývala ji slabou a
křehkou. V jednom případě jsem musela použít Veritasérum a jen díky němu jsem
dostala plné znění nejtajnějšího tajemství života Albuse Brumbála. Nyní, jsouc
poprvé odhaleno, vyvolává otázky ohledně všeho, čemu Brumbálovi ctitelé věří:
jeho proklamovaný odpor vůči černé magii, věčné zastávání se mudlů a také jeho
oddanost rodině.
V
tom samém létě, kdy se Brumbál vrátil do Godrikova Dolu, byvše sirotek a hlava
rodiny, Bathylda Bagshotová přijala do svého domu prasynovce Gellerta
Grindelwalda.
Grindelwaldovo
jméno je plným právem slavné – na seznamu Nejnebezpečnějších temných čarodějů
všech dob by byl na druhém místě jen proto, že mu korunu sebral navrátivší se
Vy-víte-kdo. Protože Grindelwald nikdy neterorizoval celou Británii, detaily
jeho vzestupu nejsou příliš známé.
Vystudoval
Kruval, školu slavnou mimojiné pro svou nešťastnou toleranci černé magie, kde
se prezentoval téměř stejně úchvatně, jako Brumbál. Spíše než vyhrávání cen se
ale Gellert Grinderwald věnoval jiným věcem. Když mu bylo šestnáct let, ani
Kruval už nemohl zůstat chladným k jeho šíleným experimentům, a vyloučili ho.
Až
dosud bylo o Grindelwalových dalších krocích známo jen to, že 'strávil pár
měsíců v zahraničí'. Nyní vyšlo na světlo, že se čaroděj rozhodl vyhledat svou
pratetu v Godrikově Dole a tam, i když to pro někoho možná bude šok, nenavázal
blízké přátelství s nikým jiným, než s Albusem Brumbálem.
„Přišel
mi okouzlující“, blábolila Matylda, „ať už se z něj později stalo cokoliv.
Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, který ve svém věku postrádal
společnost. Chlapci si k sobě ihned našli cestu.“
To
tedy rozhodně našli. Bathylda mi ukázala dopis, jenž Albus za hluboké noci
poslal Grindelwaldovi.
„Ano,
i přesto, že strávili celý den rozmlouváním – oba takoví užasní mladí chlapci,
dařilo se jim, jak kotlíku na ohni – jsem občas slyšela klepat na okno v
Gellertově ložnici sovu, která nesla dopis od Albuse! Prostě dostal nějaký
nápad a ihned o něm musel říct Gellertovi!“
A
že to byly nápady. Brumbálovi příznivci s největší pravděpodobností shledají
šokujícími tyto myšlenky jejich tehdy sedmnáctiletého hrdiny, které poslal
svému novému nejlepšímu příteli (kopie originálu dopisu je na straně 463):
Gellerte-
Tvůj
nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého
názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo
vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod
musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam,
kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich
protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to,
že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude
zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji
si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).
Albus.
Pro
spoustu příznivců Albuse Brumbála bude šokující a hrůzné to, že tento dopis
dokazuje, že Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajení a ustanovení vlády
kouzelníků nad mudly. Jaký otřes pro všechny, kteří si dosud malovali Brumbála
jako největšího obhájce kouzelníků z mudlovkých rodin! Jak děravé se najednou
zdají být všechny proslovy, všechno to proklamování práv mudlů, v tomto novém
světle! Jak opovrženíhodný se zdá Albus Brumbál být, když se víc staral o svůj
vzestup k moci, místo toho, aby oplakával matku a pečoval o sestru!
Je
jisté, že zarytci, kteří si stále drží Brumbála na onom praskajícím piedestalu,
budou argumentovat tím, že Brumbál koneckonců nikdy své plány nerealizoval, že
musel trpět a zažívat hrozné bolesti srdce, když se vzpamatoval. Každopádně,
pravda se zdá být – jakkoli je to neuvěřitelné – ještě více šokující.
Po
sotva dvou měsících jejich skvělého, nového přátelství se Brumbál a Grindelwald
rozdělili, a až do svého legendárního souboje se nikdy nesetkali (pro více
informací nahlédněte do kapitoly 22). Co zapříčinilo toto podivné rozdělení?
Probral se snad Brumbál? Řekl Grindelwaldovi, že už nechce být součástí jeho
plánů? Bohužel, nikoliv.
„Bylo
to smrtí ubohé malé Ariany, alespoň myslím,“ říká Batylda. „Přišlo to jak blesk
z čistého nebe. Gellert byl v tom domě, když se to stalo, a přišel zpět domů
úplně roztřesený. Řekl mi, že chce příští den odjet domů. Byl strašně smutný,
víte? Tak jsem mu připravila Přenášedlo. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
Albus
byl při Arianině smrti vedle něj. Bylo to pro ty dva bratry tak strašlivé.
Ztratili všechny kromě sebe samých. Není pochyb, že se pohádali. Aberforth
obvinil Brumbála, však víte, jak se lidé často chovají pod vlivem takových
strašných událostí. Ale Aberforth vždycky mluvil tak trochu z cesty.
Každopádně, myslím si, že zlomit Albusovi nos při pohřbu nebylo taktní. Kendru
by zničilo, kdyby viděla své syny prát se takovýmhle způsobem nad tělem své
mrtvé sestry. Škoda, že Gellert nemohl zůstat na pohřeb... rozhodně by to
Albusovi pomohlo...“
Tato
úděsná rvačka vedle rakve, známá jen několika málo lidem, kteří se zúčastnili
Arianina pohřbu, vyvolala spousty otázek. Proč Aberforth obvinil Albuse ze
smrti jejich sestry? Bylo to, jak tvrdí 'Tylda', jen výtryskem nakumulovaného
žalu? Nebo existovaly pro jeho vztek konkrétnější důvody? Grindelwald,
vyloučený z Kruvalu pro téměř smrtelné útoky na studenty, opustil zemi několik
hodin po pohřbu a Albus (možná se styděl, možná se bál?) ho nikdy neviděl,
dokud k tomu nebyl donucen prosbami kouzelnického světa.
Nezdá
se, že by v životě jak Brumbála, tak Grindelwalda byl později nějaký odkaz na
jejich krátké přátelství v chlapeckém věku. Ať už to bylo jakkoli, není pochyb
o tom, že Brumbál zaútočil na Grindelwalda až po nějakých pěti letech utrpení,
katastrof a záhadných zmizení. Byly to snad zbytky onoho vztahu, nebo strach z
pohlédnutí do očí někdejšímu nejlepšímu příteli, co zapříčinilo Brumbálovy
rozpaky? Překonával Brumbál odpor vydat se chytit muže, se kterým se kdysi tak
nadšeně seznámil?
A
jak zemřela záhadná Ariana? Byla snad bezděčnou obětí nějakého temného obřadu?
Narazila snad na něco, na co neměla, když se dva mladí muži připravovali ovládnout
svět? Je možné, že Ariana Brumbálová byla první osobou, která zemřela 'pro více
a více dobra'?
Kapitola
zde skončila a Harry zvednul oči. Hermiona už dorazila na konec stránky před
ním. Vytrhla Harrymu knihu z rukou a vypadala mírně vyděšená z jeho výrazu.
Zavřela knihu, aniž by se na ni podívala, jako kdyby schovávala něco
nevhodného.
„Harry-“
Zavrtěl
hlavou. Něco se v něm zbortilo; cítil se úplně stejně jako po Ronově odchodu.
Věřil Brumbálovi, věřil mu jeho roli ztělesnění dobroty a moudrosti. Vše se
obrátilo v prach; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku...
„Harry.“
Vypadala, jako by mu četla myšlenky. „Poslouchej mě. Nečte se to dobře-“
„-jo,
to je pro mě novinka-“
„-ale
nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“
„Četla
sis ten dopis Grindelwaldovi, ne?“
„No
– ano, četla.“ Upadla do rozpaků a zatvářila se rozrušeně, kývajíc hrnkem čaje
v dlani. „Myslím, že to je na tom to nejhorší. Vím, že tomu Batylda
nepřikládala velkou pozornost, ale 'Pro více a více dobra' se stalo Grindelwaldovým
sloganem, jeho ospravedlněním pro všechny hrůzy, které později spáchal. A...
takhle to vypadá, že ten nápad přišel od Brumbála. Říká se, že 'Pro více a více
dobra' bylo vytesáno nad vchodem do Nurmengardu (pozn. překl.: Německy umím,
ale tohle jsem fakt nevěděl, jak přeložit...).“
„Co
je to Nurmengard?“
„Vězení,
které Grindelwald vystavěl pro své nepřátele. Nakonec tam skončil sám, když ho
Brumbál dopadl. Každopádně, to, že Brumbálovy nápady dopomohly Grindelwaldovi k
moci, je příšerná myšlenka. Ale na druhou stranu, ani Rita nemůže dokázat, že
se znali déle, než pár měsíců jednoho léta, kdy byli oba velmi mladí, a-“
„Myslel
jsem si, že to řekneš,“ podíval se na ni Harry. Nechtěl si na ní vylévat vztek,
ale bylo pro něj obtížné udržet klidný hlas. „Čekal jsem, že řekneš 'byli
mladí'. Bylo jim úplně stejně, jako teď nám. My tady riskujeme životy v boji
proti černé magii a on se scházel se svým nejlepším přítelem a kuli spolu
plány, jak vládnout mudlům.“
Už
nedokázal zadržet své emoce; postavil se a začal přecházet sem a tam v naději,
že se to trochu uklidní.
„Nepokouším
se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechno to 'právo
vládnout' je to samé jako 'Magie je síla', akorát trochu jinak. Ale Harry, jeho
matka zrovna zemřela, zůstal trčet sám v domě-“
„Sám?
Nebyl sám! Měl společnost ve svém bratrovi a sestře, svou motáckou sestru držel
pod zámkem-“
„Tomu
nevěřím,“ řekla Hermiona a také se postavila. „ať s tou dívkou bylo cokoliv,
nevěřím, že by byla moták. Brumbál, jakého známe, by nikdy, nikdy nedovolil-“
„Ten
Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, chtěl ovládnout mudly silou!“
zařval Harry, jeho hlas se rozlehl nad prázdným kopcem a několik kosů vzlétlo
do vzduchu, skřehotajíc a kroužíc pod širým nebem.
„Změnil
se, Harry, změnil! Je to jednoduché! Možná v tyhle věci věřil, když mu bylo
sedmnáct, ale celý zbytek života zasvětil boji proti černé magii! To Brumbál
zastavil Grindelwalda, staral se o ochranu mudlů, bojoval za práva kouzelníků s
mudlovkým původem, bojoval s Ty-víš-kým od samého začátku, a při pokusu zničit
ho, zemřel!“
Ritina
kniha se rozložila na zemi mezi nimi, takže se na oba shovívavě dívala tvář
Albuse Brumbála.
„Harry,
je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že
ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl.“
„Možná!“
zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek,
nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. „Podívej se, co po mě
chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti
něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že
já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!“
Hlas
se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry
měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.
„Miloval
tě,“ zašeptala Hermiona, „vím, že tě miloval.“
Harry
spustil ruce.
„Nevím,
koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve
kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek,
než se mnou.“
Harry
zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do
stanu.
„Díky
za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla.“
Bylo
na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět
do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku
zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla
pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.
Komentáře
Přehled komentářů
Proč sem lezete když se vám to nelíbí ty vaše pubertální kecy tady nikoho nezajímaj tak sem nelezte když neumíte nic jinýho než kritizovat kreténi
achjo
(Nojm!$, 20. 12. 2007 21:44)J.K.R tahle kapitola je strasne smutna a nezajimava a nakonci to vypada jako by vsechno Harry vzdal :(
Blbečci
(sindy9351, 24. 1. 2008 9:16)