Neoficiálne Preklady

19. kapitola - Stříbrná laň

Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem stanu jsou něčí kroky či hlasy.

Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se brzy sbalili a přesunuli se dál.

„Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou,“ souhlasila. Celá se chvěla, když si přes pyžamo oblékala mikinu. „Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla.“

Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na stole.

„Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, „sníh se ve tmě odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod neviditelným pláštěm...?“

Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá spadanými listy.

„Kde jsme?“ zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu.

„Deanův les,“ odpověděla, „Byl jsem tu jednou s našima.“

I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem. Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh.

Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo. Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.

Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry, které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná. Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny, ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti.

V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak.

Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se to stalo.

Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu.

Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala...

A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko.

Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl, že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním.
Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč.

„Ne,“ řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. „Vrať se!“

Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní.

Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co potřeboval vědět.

Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela.

Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.

„Lumos,“ zašeptal a konec hůlky se zapálil.

S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval, že někdo stojí ve tmě a sleduje ho.

Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho tedy dovedla na tohle místo?

Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby ho prozkoumal.

Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky, ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný kříž...
Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.

Bezdechu na něj zíral.

Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují? Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu předat?

Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na meč, ležící na dně jezírka.

Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, „Accio meč.“

Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom, když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.

„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně.

Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně? Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se odlišují odvahou a rytířskostí.

Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl, co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té chvíle, kdy meč spatřil.

Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci, když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly nepříjemné výhlídky.

Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně, kam přesně v téhle části patřila „rytířskost“, pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal Hermionu, aby to udělala za něj.

Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led.

„Diffindo!“

Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset celý ponořit.

Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil.

Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou.

Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se.
Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl.

A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny. Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu.

Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se, nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému Smrtijedovi...

S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný. Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků...

Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl, bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve. Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas.

„Jseš – blázen?“

Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.

„Proč sis sakra,”vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, „tu věc nesundal, než si se ponořil?“

Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život.

„To jsi byl t-ty?“ řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.

„No, jo,“ odpověděl Ron trochu zmateně.

„To t-ty jsi udělal tu laň?

„Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!“

„Můj patron je jelen.“

„No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy.“

Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona.

„Jak to, že jsi tady?“

Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.

„No, já – víš – vrátil jsem se. Jestli – “ odkašlal si. „Však víš. Mě pořád chceš.“
Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A zachránil Harrymu život.

Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel.
„Jo, vlastně, vytáhl jsem to,“ dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. „Kvůli tomu si tam skočil, ne?“

„Jo,“ odpověděl Harry. „Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?“

„To je na dlouho,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za ní.“

„Neviděl jsi nikoho jiného?“

„Ne,“odpověděl Ron. „Já –“

Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe.
„ – myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku, protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat – hej!“

Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen malá mezera ve výši očí – ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který pořád držel meč i viteál.

“Tak co?“ zeptal se Ron.

„Nic,“ odpověděl Harry.

„Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?“

„Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona.“
Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu Hermioniny hůlky.

„Myslíš, že je pravý?“ zeptal se Ron.

„To můžeme lehce zjistit, ne?“ odpověděl Harry.

Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen, který ležel ve stínu .

„Pojď tudy,“ řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou.

„Ne, měl bys to udělat ty.“

„Já?“ Ron zněl šokovaně. „Proč myslíš?“

„Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka.”
Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů.

„Otevřu ho,“ řekl Harry, „a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít.“

„Jak ho otevřeš?“ zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně.

„Požádám ho hadím jazykem.“ Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe, jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí „S“ vložené do třpytivých zelených kamínků. Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni.

„Ne,“ ozval se Ron, „ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!“

„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co – “

„Já nemůžu, Harry, myslím to vážně – udělej to ty –“

„Ale proč?“

„Protože ta věc má na mě strašný vliv,“ Ron couval pryč od medailonu na kameni. „Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal, tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal – já nemůžu, Harry!“
Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou.

„Dokážeš to,“ řekl Harry, „dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone.“

Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým nosem a pak se vrátil ke kameni.
„Řekni mi kdy,“ zaskřehotal.

„Na tři,“ řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno „S“ a představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku.

„Jedna...dvě...tři...otevři se.“
Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka otevřel.

Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny.

„Probodni ho,“ řekl Harry a držel medailon rovně na kameni.

Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící z prázdných okýnek.

Pak náhle z viteálu zasyčel hlas.

„Viděl jsem tvé srdce a je mé.“

„Neposlouchej ho!“ ohradil se Harry tvrdě. „Probodni ho!“

„Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy...“

„Bodni!“ vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron pohlédl do Raddleových očí.
„Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou, která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým zastiňován...“

„Rone, probodni ho hned!“ zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly.
Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně zakřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla.

„Rone,“ křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se zhypnotizovaně díval do jeho tváře.
„Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti –“

„Domýšlivost!“ přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. „Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?“

„Rone, probodni ho, BODNI!“ křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu.

„Tvá matka se přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála, „že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila...“

„Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním.“ Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem Raddle-Harryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.

Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu.

„Udělej to, Rone!“ zařval Harry.

Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.

„Rone - ?“

Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.

Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy.

Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.

Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.

„Když jsi odešel,“ řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, „týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl...“
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála.
„Je jako moje sestra,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš.“

Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.

„Omlouvám se,“ řekl těžkopádně. „Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl –“

Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se.

„Tak nějak si to dneska napravil,“ řekl Harry. „Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,“

„To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo,“ zamumlal Ron.

„Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou,“ odpověděl Harry, „snažím se ti to vysvětlit už kolik let.“
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu.

„No a teď,“ řekl Harry, když se pustili, „už jenom musíme najít náš stan.“

Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.

„Hermiono!“
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.

„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“

„Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“

„Cože? Kdo? – “
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.

Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
„AU – jau – nech mě! Co to -? Hermiono – AU!“

„Ty – totální – drzoune – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu.
„Ty – se – sem – vplížíš – po – týdnech – a týdnech, pch, kde mám hůlku?“

Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
„Protego!“

Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.

„Hermiono,“ ozval se Harry,“uklidni – “

„Neuklidním se!“ zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla.

„Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!“

„Hermiono, prosím tě, můžeš – “

„Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla. „Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!“

S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.

„Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!“

„Já vím,“ řekl Ron. „Hermiono, mně je to opravdu líto – vážně – “

„Jo tak tobě je to líto!“
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost.
„Ty si přijdeš po týdnech – týdnech – a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?“

„A co mám jiného říct?“ zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.

„Tss, já nevím!“ zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem.“Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin – “

„Hermiono,“ zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, „právě mi zachránil – “

„Mě to nezajímá!“ zaječela. „Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl!

„Já jsem věděl, že nejste mrtví!“ zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. „Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo –“

„Jaké to pro tebe bylo?“

Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
„Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!“

„Bandy koho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.

„Zbojníků,“ řekl Ron. „Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“

„Co jsi jim řekl?“

„Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl”

„A oni ti uvěřili?“

„Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl...“
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.

„Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu – “ Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí „ – a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč.“
„Wow, to je ale dojemný příběh,“ prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. „To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin.“

„Cože?“ vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.

„Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?“

„Hermiono,“ ozval se tiše Harry, „Ron mi právě zachránil život.“

Zdálo se, že ho neslyšela.
„Ale něco bych přeci jen chtěla vědět,“ prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. „Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný.“

Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
„Tohle.“

Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.

„Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat,“ odpověděl Ron, „nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe.“
Díval se na Hermionu.

„Tys mě slyšel v radiu?“ zeptala se nevěřícně.

„Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas,“ znovu zvedl zhasínadlo, „přicházel přímo odsud.“

„A co jsem přesně říkala?“ zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.

„Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce...“

Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
„Takže jsem ho vytáhl,“ pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, „ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo.“

Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
„Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?“

„Jo,“ odpověděli automaticky Harry s Hermionou.

„Věděl jsem, že to je ono,“pokračoval Ron. „Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě.“

„Prosím?“ zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.

„Tak nějak do mě vplula,“ odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, „přímo do prsou a pak – no jednoduše prošla skrz. Byla tady,“ dotknul se místa kousek od srdce, „Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu...“

„Tam jsme byli,“ řekl Harry, „strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat.“

„Jo, no, tak to jsem byl já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan.“

„To ne,“ ozvala se Hermiona, „Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal.“

„No, na tom kopci jsem zůstal celý den,“ pokračoval Ron, „Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví – a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.

„Uviděl jsi co?“ zeptala se Hermiona ostře.

Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe.

„Ale to musel být něčí Patron!“ prohlásila. „Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?“

Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.

„ – a Ron ho mečem probodl.“

„A...a šlo to? Jenom tak?“ zašeptala.

„No, no – křičel,“ popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. „Tady.“

Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona.

„Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?“

„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. „Á – jo.“

Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. „Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit.“

„To jsi měl pravdu,“ natáhl Harry ruku. „Moje je totiž zlomená.“

„To si děláš srandu?“ užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně.

Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.

„Myslím, že to je víc, než si mohl čekat,“ zamumlal Harry.

„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?“

„Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila,“ dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.

 Zdroj: http://www.hp7deathlyhallows.blogspot.com