32.kapitola - Starodávná hůlka
32.kapitola - Starodávná hůlka
Tok času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila, hrad tiše nespadl a
všichni bojovníci nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem, vymkla se
z jeho kontroly neschopna pochopit realitu, protože Fred Weasley nemohl být
mrtev, jeho smysly musely lhát...
A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je
míjely těsně nad hlavou a trefovaly zeď za nimi.
„K zemi!“ zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb.
Chytl společně s Ronem Hermionu a přitlačili ji na podlahu. Percy si lehl přes
Fredovo tělo a chránil ho před dalším zraněním a když Harry zakřičel: „Percy,
rychle, musíme odtud!“
Jenom zavrtěl hlavou.
„Percy!“ Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval
svého staršího bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. „
Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme...“
Hermiona vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk
o velikosti menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z Aragogových
potomků se přidal k boji.
Ron a Harry společně vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo
zpět, hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě.
„Přivedl si kámoše!“ volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým
létala další kouzla.
Další pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobození ze Zapovězeného lesa,
do kterého museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující kletby,
takže se zkutáleli jeden na druhého a popadali dolů, pryč z dohledu. Poté okolo
Harryho proletěla jedna kletba tak těsně, že cítil, jak mu její síla pročísla
vlasy.
„Jdeme, TEĎ!“
Tlačili spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby
odtáhl Fredovo tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá, přestal
se těla držet a pomohl mu. V podřepu, aby se vyhnuli létajícím kletbám,
společně odstranili Fredovo tělo z cesty.
„Tady,“ řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění.
Nemohl se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel, a jakmile
se ujistil, že je dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s Goylem
zmizeli, ale konec chodby byl plný prachu, padající omítky a skla vytlučeného
daleko od oken.
Harry uviděl mnoho lidí pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou
to přátelé nebo nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl:
„ROCKWOOD!“ a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika
studentům.
„Harry, támhle!“ vykřikla Hermiona.
Zatáhla Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu
chvíli si Harry myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že se
snaží zabránit Ronovi, aby se rozběhl za Percym.
„Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!“
„Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy...“
Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl
vzteky a smutkem.
„Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho
hada, musíme zabít toho hada!“ řekla Hermiona.
Ale Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést
zadostiučinění. Také chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda a chtěl
najít další Weasleyovi a především se ujistit, že Ginny není...ale nedokázal si
to ani představit...
„Budeme bojovat!“ řekla Hermiona. „Budeme muset, abychom se dostali k hadovi!
Ale nesmíme zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou
zkončit!“
Také plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého
rukávu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně držela
Rona a otočila se na Harryho.
„Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to
Harry, koukni do něj!“
Jakto, že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a
toužila mu ukázat Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a najednou
výkřiky, rány a všechny nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud nebyly vzdálené,
jakoby stál daleko, daleko od nich...
Stál uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se tapetami
na stěnách a zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly vzdálené a
utlumené. Jediné nezabedněné okno otevíralo pohled na daleké záblesky světla na
místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti byla tma, až na jedinou petrolejovou
lampu.
Protáčel si hůlku mezi prsty, sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě,
tajnou místnost, kterou kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou
otevře jen chytrý, mazaný, vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že
chlapec nenajde diadém...i když ta Brumbálova loutka zašla mnohem dál, než by
si kdy myslel...příliš daleko...
„Můj pane,“ řekl zoufalý a zlomený hlas.
Otočil se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky
posledního trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo zavřené a
oteklé.
„Můj pane, prosím, můj syn...“
„Pokud je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil
se ke mně jako ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s Harrym
Potterem?“
„Ne, to nikdy!“ šeptal Malfoy.
„Musíš doufat, že ne.“
„Nebojíte se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného,
nežli tou vaší?“ zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. „Nebylo by...promiňte
mi...moudřejší bitvu odvolat, vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?“
„Nesnaž se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto,
abys mohl zjistit, co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera hledat.
Dříve, než noc skončí, Potter si mě najde sám.“
Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci,
které trápí Lorda Voldemorta, se musí změnit...
„Jdi a přiveď Snapea.“
„Snapea, můj p-pane?“
„Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!“
Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal
stát, točil hůlkou v prstech a zíral na ni.
„Je to jediná cesta, Nagini,“ šeptal a rozhlédl se kolem.
Uviděl obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně se
kroutil uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil. Zářivá
průhledná koule, něco mezi třpytivou klecí a nádrží.
Harry zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy
byly jeho uši vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy.
„Je ve chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné
ochrany. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“
„Voldemort sedí v chroptící chýši?“ řekla Hermiona pobouřeně. „On...on
nebojuje?“
„Myslí si, že nemusí bojovat,“ řekl Harry. „Myslí si, že k němu přijdu sám.“
„Ale proč?“
„Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím...“
„Dobře,“ řekl Ron a rovnal si ramena. „Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on
chce, co očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu a...“
Harry Rona přerušil.
„Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle,
jak to jenom bude...“
„Ne,“ řekla Hermiona, „bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já
a...“
„Ani na to nemysli,“ zavrčel na ní Ron.
Před tím, než došla Hermiona dál než k: „Rone, já jsem stejně schopná...,“
gobelín na vrchu schodiště, na kterém stáli, se roztrhl.
„POTTER!“
Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své
hůlky, Hermiona zakřičela:
„Gliseo!“
Schody pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní řítili
dolů, aniž by mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle na to, aby
omračující kouzla Smrtijedů proletěla vysoko nad jejich hlavami. Proletěli
gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli na podlahu a zastavili se o
protější stěnu.
„Duro!“ vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín.
Ozvaly se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi
řítící se dolů do ní tvrdě narazili.
„Zpátky!“ vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby
uhnuli stádu okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou
McGonagallovou.
Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu.
Když zahnula za roh, uslyšeli její výkřik.
„USTUP!“
„Harry, vem si plášť,“ řekla Hermiona. „Na nás nezáleží...“
Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich
nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se
kouzlech.
Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících
dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady
a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům.
Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi.
Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje
se neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla
zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom
se nad nimi ozvalo hlasité:
„Fíííííí!“ a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje
tobolky škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími
zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi.
„ARGH!“
Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly
zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.
„Je tu někdo neviditelný!“ vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde
stáli Harry, Ron a Hermiona.
Dean vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho
omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj
vystřelila svazující kouzlo.
„JDEME!“ zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k
sobě se rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc
u toho na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště
vedoucího do vstupní haly.
„Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!“
Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem.
Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho
praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl
naprosto zmatený.
„Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej
bastarde!“ zakřičel Ron.
Všude na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude, kam
se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem,
maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle nich.
Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry
namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro
zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl plnou náruč úponice
jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího Smrtijeda a dusit
ho.
Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se
ozval zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů
zmijozelské koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající
lidé začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli,
kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které si Harry
myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku.
„NE!“ vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira
Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové.
Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se
zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl
na podlahu a nehýbal se.
„Mám jich víc!“ křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. „Spoustu
pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!“
A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou
kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla
ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští
pavouci si razili cestu do vstupní síně.
Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně
jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu
přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy
před tím.
„Jak se dostaneme ven?“ křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry
či Hermiona stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením
sbíhal ze schodů a vytáhl svůj růžový deštník.
„Neubližujte jim! Neubližujte jim!“ křičel.
„HAGRIDE, NE!“
Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se
vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni.
„HAGRIDE, VRAŤ SE!“
Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi
pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu
spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu.
„HAGRIDE!“
Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli
přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a
hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do temného lesa. Hagrida nebylo
vidět.
„HAGRIDE!“
Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za
nimi chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze
tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru.
Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako
kmen stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním
plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na
Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout se znovu pod
úkryt hlavní brány.
„Ah můj...!“ vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na
obra, který se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.
„NE!“ vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. „Omráčíš
ho a on rozbije půl hradu...“
„HAGGER?“
Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost
podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech
se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se postavil svému menšímu
druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a ukázala jim žluté jako cihly velké
zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů.
„UTÍKEJTE!“ zakřičel Harry.
Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil
Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry
neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že
ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než ho znovu dohnali.
Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou
vířivým pohybem plachtily postavy, které kolem sebe soustředily černotu, a
mířily směrem k hradu, tváře zahalené kápěmi a jejich chroptící dech…
Ron a Hermiona vedle něj se k sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly
tiššími, tlumenými, protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se
rozléhalo nocí…
„No tak, Harry!“ řekl Hermionin hlas z velké dálky, „Patrony, Harry, no tak!“
Pozvedl hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral,
nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil, jako
kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo…
„HARRY, NO TAK!“ vykřikl Hermiona.
Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho
zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas…
Viděl Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a
zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní hůlka se
mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí, příslib nicoty, žádných
pocitů…
A pak se kolem Harryho, Ronovy a Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc,
divočák a liška: mozkomoři se stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři
lidé, aby jim stáli po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své
Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.
„Tak je to správně,“ řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě
nejvyšší potřeby a procvičovali si v B.A.
„Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…“
„Něco šťastného?“ pronesl stále se třesoucím hlasem.
„Pořád jsme tady,“ zašeptala, „stále ještě bojujeme. No tak, teď…“
Nejdřív vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším
úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal dopředu,
mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu klidná, akorát zvuky
odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším.
„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi,
„právě jste nám zachránili – “
Za burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze tmy
lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich.
„UTÍKEJTE!“ zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se
rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde ještě
před chvilkou stáli.
Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli
ve víru bitvy.
„Pojďme pryč z jeho dosahu!“ zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z
jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na kterých byla
tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.
„Vrba mlátička,“ řekl Harry. „Pojďme!“
Nějakým způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu
nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které miloval,
rozptýlené po hradě a venku; všechno muselo počkat, protože teď museli běžet,
musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla Hermiona, tohle byl jediný
způsob, jak to ukončit –
Uháněl a napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky
světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného moře i
les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří; běžel skrz pozemky, které
jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a byl to právě on, kdo
jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která chránila tajemství pod svými
kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi.
Harry zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby. Skrz
tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by ten starý
strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona byla bez dechu,
takže ani nemohla promluvit.
„Jak – jak se dostaneme dovnitř?“ funěl Ron. „Já – vidím to – kdyby tady byl –
zase Křivonožka – “
„Křivonožka?“ sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. „Jsi
kouzelník, nebo ne?“
„No – jo – vlastně – “
Ron se rozhlédl kolem a pak namířil hůlku na větvičku na zemi a pronesl,
„Wingardium Leviosa!“
Větvička vyletěla ze země, otočila se ve vzduchu, jako kdyby ji nesl náhlý
poryv větru, a pak svištěla ke kmeni skrze osudně se pohybující větve Vrby.
Rázem se zabodla na místo poblíž kořenů a zmítající se strom ztuhl.
„Skvělé!“ funěla Hermiona.
„Počkat.“
Mezitím co se vzduchem nesl hukot bitvy, Harry na vteřinu zaváhal. Voldemort
chtěl, aby to udělal, chtěl, aby přišel… vedl tedy Rona a Hermionu do pasti?
Ale pak se vrátil zpět do kruté reality: další na řadě bylo zabít hada, a had
byl tam, kde Voldemort, a Voldemort byl na konci tunelu…
„Harry, jdeme, tak tam vlez!“ ozval se Ron a tlačil ho dopředu.
Harry se vsoukal do podzemní chodby ukryté pod kořeny stromu. Protlačit se
úzkým průchodem bylo mnohem těžší, než když tudy lezli naposledy. Tunel měl
nízký strop: před čtyřmi lety se stačilo pouze sklonit, teď jim ale nezbývalo
než se plazit.
Harry šel první, hůlku měl rozsvícenou a každou chvíli očekával překážku na
cestě, ale žádná nepřišla. Pohybovali se v tichosti, Harry upíral zrak na kužel
světla vysílaný hůlkou, kterou držel v ruce.
Nakonec tunel začal stoupat a Harry vepředu zahlédl malé světlo. Hermiona ho zatahala
za kotník.
„Plášť!“ zašeptala. „Obleč si plášť!“
Zatápal za sebou a ona mu vstrčila do volné ruky uzlík klouzavé látky. S
obtížemi ho přes sebe přehodil a zamumlal, „Nox,“ čímž zhasl světlo z hůlky.
Pak znovu pokračoval po rukách a kolenech, jak nejtišeji to bylo možné, a
všechny smysly měl nastražené, jak každou chvíli očekával, že ho objeví, že
uslyší jasný chladný hlas a záblesk zeleného světla.
A pak uslyšel z místnosti přímo před nimi hlasy mírně tlumené, protože konec
tunelu byl zablokovaný něčím, co připomínalo starou bednu. Skoro se neodvažoval
dýchat, když se Harry přiblížil ke konci a koukal skrz tenkou díru mezi bednou
a stěnou.
Pokoj za ní byl matně osvícen, přesto však viděl Naginiho, jak sebou víří a
svíjí jako had pod vodou v bezpečí své očarované zářivé kouli, která se bez
opory vznášela ve vzduchu.
Viděl kraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou.
Pak promluvil Snape a Harrymu se leknutím pozastavilo srdce: Snape byl jen
kousíček od místa, kde se krčil.
„…můj Pane, jejich odpor slábne – “
„– a to i bez tvé pomoci,“ řekl Voldemort svým vysokým ostrým hlasem. „Přestože
jsi schopný kouzelník, Severusi, nemyslím si, že bys něco změnil. Už jsme skoro
u cíle… skoro.“
„Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu,
můj Pane. Prosím.“
Snape prošel kolem díry a Harry se trochu odtáhl, stále však měl oči upřené na
Naginiho. Uvažoval, jestli existuje kouzlo, které by proniklo obranou, která ho
obklopovala, ale na nic nepřišel. Jeden špatný pokus a prozradil by se…
Voldemort se postavil. Harry teď mohl vidět jeho rudé oči, plochý hadí obličej,
jehož bledost mírně zářila v pološeru.
„Mám problém, Severusi,“ pronesl Voldemort zlehka.
„Můj pane?“
Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku.
„Proč mi neslouží, Severusi?“
V nastalém tichu se Harry domníval, že slyší tiché syčení hada, který se
svíjel, anebo že by to byl Voldemortův sykavý povzdech visící ve vzduchu?
„Můj – můj Pane?“ řekl zaraženě Snape. „Já nechápu. Vy – předvedl jste s tou
hůlkou neobyčejná kouzla.“
„Ne,“ řekl Voldemort. „Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale tato
hůlka… ne. Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a
tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera.“
Voldemortův hlas byl klidný a vyrovnaný, ale Harryho jizva začala tepat: bolest
projížděla celým jeho čelem a on cítil, že se Voldemorta zmocňovala zuřivost.
„Žádný rozdíl,“ zopakoval Voldemort.
Snape nepromluvil. Harry mu neviděl do obličeje: přemítal, jestli Snape cítí
nebezpečí a hledal správná slova, aby uklidnil svého mistra.
Voldemort se začal pohybovat po místnosti: na chvíli se Harrymu ztratil z očí,
když se plížil, a mluvil stejně odměřeným hlasem; mezitím se v Harrym vzdouvala
bolest a zuřivost.
„Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z
bitvy?“
A na chvíli Harry spatřil Snapeův profil: jeho oči se upíraly na svíjejícího se
hada v očarované kleci.
„No, můj Pane, ale prosím vás, dovolte mi se vrátit. Dovolte mi najít Pottera.“
„Mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás nerozumí Potterovi jako já. Nepotřebuji ho
najít. Potter ke mně přijde. Znám jeho slabost, jeho největší slabinu. Nesnese
pohled na ostatní, kteří kolem něj padají, protože ví, že se to děje kvůli
němu. Bude to chtít zastavit za každou cenu. Přijde.“
„Ale můj Pane, mohl by ho náhodou zabít někdo jiný, než vy sám – “
„Moje rozkazy byly naprosto jasné. Zajměte Pottera. Zabijte jeho přátele – čím
víc, tím líp – ale nezabíjejte jeho.
To s tebou si přeji mluvit, Severusi, ne s Harrym Potterem. Byl jsi pro mě
velice cenný. Velice cenný.“
„Můj Pán ví, že mu chci sloužit. Ale – dovolte mi jít a najít toho kluka, můj
Pane. Dovolte mi vám ho přinést. Já vím, že můžete – “
„Řekl jsem ne!“ řekl Voldemort a Harry zachytil odlesk rudé barvy jeho očí,
když se otočil a šustění jeho pláště znělo jako plazení hada, a v jizvě, která
ho nepřestávala pálit, cítil Voldemortovu netrpělivost.
„Můj momentální zájem, Severusi, je, co se stane, až se s ním konečně utkám!“
„Můj Pane, žádná otázka není, jistě – ?“
„– ale je tady otázka, Severusi. Je.“
Voldemort se zastavil a Harry ho znovu spatřil, jak si prsty pohrává se
Starodávnou hůlkou a upřeně hledí na Snapea.
„Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho
Pottera?“
„Já – na to nemůžu odpovědět, můj Pane.“
„Nemůžeš?“
Harryho hlavou projel záchvěv hněvu: do pusy si strčil vlastní pěst, aby
nezařval bolestí. Zavřel oči a najednou byl Voldemortem, který se díval do
Snapeovy bledé tváře.
„Moje tisová hůlka vykonala vše, co jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho
Pottera. Dvakrát selhala. Ollivander mi řekl o stejných jádrech, že si mám vzít
hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se
setkala s Potterovou.“
„Já – já nemám žádné vysvětlení, můj Pane.“
Snape se teď na Voldemorta nedíval. Jeho tmavé oči byly stále upřené na
svíjícího se hada ve své ochranné kouli.
„Našel jsem třetí hůlku, Severusi. Starodávnou hůlku, Osudovou hůlku, Smrtící
hůlku. Vzal jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vzal jsem ji z hrobu Albuse
Brumbála.“
Teď se Snape na Voldemorta podíval a Snapeův obličej vypadal jako smrtelná
maska. Byl jako bílý mramor a tak strnulý, že když promluvil, bylo s podivem,
že za těma prázdnýma očima se skrývá život.
„Můj Pane – dovolte mi najít toho kluka – “
„Celou noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl,“ řekl Voldemort a
jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, „a přemýšlel. Přemýšlel, proč
Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí příběhy,
kouzlit pro svého majitele… a myslím, že jsem našel odpověď.“
Snape nemluvil.
„Možná jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi
dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát.“
„Můj Pane – “
„Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán.
Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To
ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy
nebude moje.“
„Můj Pane!“ namítal Snape a pozvedl hůlku.
„Nejde to jinak,“ řekl Voldemort. „Musím být pánem té hůlky, Severusi. Pánem té
hůlky a nakonec přemohu i Pottera.“
Voldemort mávnul ve vzduchu Starodávnou hůlkou. Snapeovi se nic nestalo, a tak
si na zlomek vteřin myslel, že mu byla dána milost: ale záhy byl Voldemortův
úmysl jasný.
Hadova klec se valila vzduchem, a dřív, než mohl Snape udělat něco víc než jen
zakřičet, pohltila jeho hlavu a ramena; Voldemort promluvil Hadím jazykem.
„Zabij.“
Ozval se strašlivý výkřik. Harry viděl, jak Snape ztrácí i zbytky barvy, kterou
měl jeho obličej, zbělel stejně jako se jeho oči rozšířily, když mu hadovy
jedovaté zuby prokously krk, poklesla mu kolena a on spadl na zem.
„Lituji toho,“ řekl Voldemort chladně.
Otočil se; nebyl v něm žádný smutek, žádná lítost.
Bylo načase opustit chýši a převzít vedení s hůlkou, která teď bude plnit jeho
rozkazy. Namířil ji na zářivou klec, která držela hada, a ta se vznesla vzhůru
od Snapea, který bokem dopadl na podlahu a ze zranění na krku mu proudila krev.
Voldemort přelétl pokoj, aniž by se ohlédl, a velký had se vznášel za ním ve
své obrovské ochranné kouli.
Zpátky v tunelu a ve své vlastní mysli, Harry otevřel oči: klouby měl pokryté
krví, skousl je totiž, aby nezačal řvát. Teď se díval skrze tenkou škvíru mezi
bednou a stěnou na nohu v černé botě, která se třásla na zemi.
„Harry!“ vydechla Hermiona za ním, ale on už namířil hůlku na bednu, která mu
blokovala cestu. Zvedla se kousek do vzduchu a tiše se posunula vedle. Vklouzl
do místnosti, jak nejtišeji jen mohl.
Nevěděl, proč to dělá, proč se přibližuje k umírajícímu muži: nevěděl, co
cítil, když viděl Snapeovu bílou tvář a prsty, které se snažily zastavit
krvácení z rány na krku.
Harry si sundal neviditelný plášť a pohlédl na muže, kterého nenáviděl, jehož
rozšířené černé oči našly Harryho, když se pokusil promluvit. Harry se nad něj
sklonil a Snape uchopil jeho hábit a přitáhl ho blíž.
Ze Snapeova hrdla se vydral strašlivý drásavý zvuk.
„Vezměte… to… vezměte… to…“
Ze Snapea proudilo něco víc než jen krev. Z jeho úst, uší a očí proudilo něco
stříbřitě modrého, ani plyn, ani kapalina, a Harry věděl, co to je, ale
nechápal, co má dělat –
Hermiona mu třesoucíma rukama podala baňku vyčarovanou ze vzduchu. Harry do ní
vpravil stříbřitou hmotu svou hůlkou. Když se baňka naplnila až po okraj,
vypadalo to, že ve Snapeově těle už nezbyla žádná krev a sevření ochablo.
„Podívejte… se… na mě…“ zašeptal.
Zelené oči našly černé, ale po chvilce se zdálo, že něco z hlubiny černých očí
zmizelo a zůstaly prázdné. Ruka svírající Harryho dopadla na zem a Snape už se
nikdy nepohnul.
Komentáře
Přehled komentářů
díky bohu že ten debil snaoe umřel měl umřít on a né brumbál snape je hazl a je zlej
Snap
(Snap, 22. 7. 2009 17:08)Snap byl z harry potter nejlepsí hrál hajzla a zároven dobráka byl dobrej byl z filmu nejlepsí. Je to moje nej osoba
Snap
(Snap, 22. 7. 2009 17:07)Snap byl z harry potter nejlepsí hrál hajzla a zároven dobráka byl dobte byl z filmu nejlepsí. Je to moje nej osoba
no.....
(Princezna, 12. 11. 2008 19:16)no já jsem harryho přečetla všechny díly.Líbí se mi to teď čtu znovu 6.Je to súúúúúúúúúúúúúúpr!!!!!:-)
Snape byl Brumbalovi verny!!!!!!!
(Verca, 6. 3. 2008 16:51)Brumbál zemřel,zabil ho Snape,ale na Brumbálovo přáníí!!!!!!!!!!!!!!!Jeho smrt dohodli spolu!Ta brumbalova cerna ruka-v ni byl jed,ktery se siril postupne do celeho tela-by Brumbala stejne zabila,protoze v ni byl ten jed!Voldemort chtel,aby Brumbala zabil Draco,protoze se chtel divat,jak jeho rodice trpi.vedel ze draco neuspeje a chtel presto,aby to zkusil draco,protoze by ho pak mohl potrestat a chtel aby se na to jeho rodice museli divat.Brumbal nechtel aby vrazda poskvrila dracovu dusi,proto pozadal Snapa,aby ho zabil on a voldemort si myslel,ze to udelal,protoze byl jeho slozebnik,ale brumbalovi stejne uz zbyvalo jenom par dni,takze mu bylo jedno jestli ho zabije Snape nebo ten jed v ty ruce!!!!!!!!!Chapete to??Snape sice rekl voldemortovi,kde je lili a james poter,protoze jamese nenavidel a ja se mu ani nedivim,vzdyt ho sikanovali,ale lili miloval.kdyz se dozvedel ze chce zabit lili prosil brumbala aby ji ochranil.on to udelal ale prece je zradil peter petingrev,nebo jak se to pise.A on brumbalovi slibil,ze se alespon bude snazit haryho ochranit,aby lili nezemrela zbytecne!!!Haryho nikdy nemel moc v lasce,protoze za to mohl jeho tata,ale uz v prvnim dile ho prece zachranil pri famfrpalu!!!!!!!!!TAKZE UZ TO DOUFAM CHAPETE!!!!!!!a predtim si radsi prectete dalsi kapitolu v te to je napsane!!!!! : (
snape
(Salazarka Zmijozelka, 16. 2. 2008 12:56)snape byl hajzl sral mě už od prvního dílu a doufala sem , že brzo zamře.........
Dumbledor not killlllllll.
(Mistr Brody, 15. 1. 2008 17:46)
PAvel:Brumbál ve skutečnosti nezemřel
Cti dal
(Adam, 11. 1. 2008 8:33)for pavel: kdyby si cetl dal tak zjistis ze snape neni vubec zadny smejd
To sned neni možný
(Duše, 31. 12. 2007 21:43)Severus si zeslouží důstojnější smrt,to je ubohý a přitom je to postava,co protrpěla skoro nejvíc.
snape byl šmejd
(pavel, 30. 12. 2007 15:19)zasloužil si to vždyt přece zabil brumbala. dobře mu tak
jj naprosto souhlasim
(souhlas, 1. 12. 2007 16:32)naprosto souhlasil jenze on chtel(teda ta kurva j.k.r co zabila fredabuu)ale myslel si ze na to harry neni pripravenej ale kdybu mu to rek tak by mozna neumrel ale SNAPE NAKONEC NENI ZLEJ
brumbal
(trinushka, 1. 12. 2007 11:16)jestli uz ste sedmicku precetli tak by vam melo dojit ze za vsechno muze brumbal!!!vsechno vedel!!!!
....
(Millagros115, 25. 11. 2007 14:52)Teď by mě jen zajímalo, jestli fakt byl takovej hajzlík!!!
Díky bohu
(verča, 27. 7. 2009 19:40)